MAGIC OPERA - Battle of Ice

Zatímco si italská kapela Derdian dává pauzu, projekt Magic Opera, za nímž stojí klávesák Marco Garau, nabízí v krátkém sledu již druhý studiový počin. Vzniká tím v podstatě plnohodnotná náhrada za Derdian, se kterými netvoří personální spojnici jenom Marco, ale také kytarista Enrico Pistolese a bicmen Salvatore Giordano. Rozdíl je především v tom, že skladatelské karty drží v rukou Marco (oproti Derdian, kde mu plnohodnotně sekunduje Enrico), čímž se eliminují jakékoli progresivní hrátky a veškerý prostor je věnován jen a pouze symfonickému power metalu.

Mezi další paralely patří hrubší zpěv (zde v podání Antona Darussa) a obdobně vyprofilovaný sound. Temnější produkční charakter je zcela shodný s prvotinou "The Golden Pentacle", a také posledními fošnami Derdian, což je obrovská škoda nejen proto, že v dané oblasti mohla vzniknou alespoň nějaká diference, ale zejména z toho důvodu, že výsledný zvuk pocitově příliš neladí s hudební podstatou. Ta je průzračně vzletná a zasloužila by si stejně koncipovaný mastering, který ovšem zůstává nepochopitelně neměnný (tedy basově obhroublý) a prostý jakékoli snahy o experimentování. Konzervatismus italského autora tím doznává odulé zbytnělosti, ke které už nelze vzhlížet s původní velkorysostí. Stejný názor můžeme uplatnit na hudbu, v níž se Marcův rukopis nepohnul ani o jednu jedinou píď. Vydržet poslouchat muziku, která je dlouhodobě velmi podobná, dokáže jenom ten, komu příslušné skladatelské partitury vyhovují jako žádné jiné. Marco v tomto ohledu patří mezi mé nejoblíbenější autory (možná jej dokonce řadím na samotný top), takže recenze vyzní i přes uvedené výtky kladně, jedním dechem nicméně dodávám, že pokud by album disponovalo jiným zvukem a pěl by na něm zpěvák s výškově posazeným hlasem, jásal bych ještě daleko víc.

Úvod desky "Battle of Ice" (ať už tento název znamená cokoli) je každopádně extrémně chytlavý. Melodie inspirované tvorbou filmového skladatele Ennia Morriconeho, dotvořené Marcovým oblíbeným cembalem, nastolí přesné náladové chvění, jež brzy přejde do silných vibrací, a to díky symfo-speedovému nástupu s tradičním melodramatickým feelingem, vrstvenými zpěvy nebo velkolepým hymnickým zakončením. Jak známo, Marco se patosu nebojí, a pokud jsou někomu blízké sentimentální obraty máčené v hořkosladké hudební čokoládě, může se těšit na kalorickou bombu, která není ohraničena ničím jiným, nežli vlastním apetitem.

Krom úvodní skladby disponují podobným nábojem kousky "The Cursed Crown" s hravými slokami, kozáčkovými tempy (tedy dalším tradičním autorským prvkem) nebo mezihrou připomínající sladkobolné šansony, "The Legend of the Demon's Cry" s působivou barokní stylizací, "Ride Into the Sun" s nádherně dojímavou vnitřní pasáží, "White Dragon" s akordem osudové naléhavosti, nebo "Under Siege" s významným nástupem a jednoduchými, ale zcela funkčními melodickými motivy. Ve všech zmíněných písních slyšíme speedové plochy, které umocňují sytost výsledného zážitku. Jejich absence má naopak za následek nižší tvůrčí potenciál, jakoby si Marco nevěděl se střednětempými songy až tak rady ("Assault on the Castle", "The Shadow Man" - nehledě na neobvyklé jazzové prvky). Výsledkem je album, které italskému hudebníkovi ostudu nedělá, zároveň na něj ale prozrazuje několik méně lichotivých vlastností, z nichž tou nejmarkantnější je nulová snaha o jakýkoli umělecko/produkční posun.