SAPHET - Fantom smrti

Smrt – smrt, smrt - všude samá smrt
Smrt – smrt, smrt - všude samá smrt…

Není těžké si domyslet, jaké bude hlavní téma nového alba pražských Saphet, se kterým kapela přichází po šestileté studiové pauze. Smrt se objevuje přímo v názvu několika skladeb a týká se téměř všech položek, které Saphet pro album „Fantom smrti“ připravili. Finální součást lidského života není úplně radostný námět a v podobném duchu se ponese i elaborát o druhém albu pražského heavy metalového septeta, byť samotné téma na tom vinu nenese.

Poměrně toporný a naivní heavy metal s poněkud rozevlátou punkovou neuspořádaností a občasným pošilháváním směrem k thrashi zní v celkovém kontextu na „Fantomu smrti“ staře (což by v zásadě nemuselo být na škodu) a neohrabaně. Nejpůsobivější položkou je stabilní rytmika, která je nejenergičtější složkou nahrávky, a energie je zásadním pozitivem, kterého mají Saphet na rozdávání. Především díky svižné rytmice (za slušné podpory ostřejších riffů) má koketování s thrash metalem logiku, svébytný půvab i určitou chytlavost, která je hluboce zakořeněná v osmdesátých letech, byť se obávám, že ani v tehdejším metalovém entusiasmu by Saphet neměli kdovíjakou šanci ohřát se na výsluní. V rámci agresivnějšího žánru chybí kapele celkový důraz, z pohledu heavy metalu výraznější nápad – to, že se hlavní slogan skladby „Všude samá smrt“ (coby svým způsobem hlavní nepřeslechnutelné položky) do hlavy protluče, je dané spíš jeho zarputilým opakováním, než nějakou zásadnější hudební myšlenkou. Potenciál, dřímající v možnosti využít dva vokalisty, totálně hoří. Staticky neohebný mužský vokál je naprosto nezáživný, pružnější ženský hlas vnese do skladeb o něco víc života (a díky tomu není problém skousnout jeho sice sporadickou, ale nepřesvědčivou teatrálnost), ale nemá sílu na to stát se hybnou silou kapely. A co je nejvíc zarážející, ve společných pasážích nedojde ani na jiskřivý souboj, ani na přitažlivou harmonii, oba pěvci jako by nebyli schopni najít společnou cestu, která by desku po vokální stránce alespoň trochu nakopla. Život jim však neulehčují ani kompozice, z nichž vyrazit životní jiskru by, obávám se, měli problém i daleko silnější a osobitější křiklouni, což umocňuje i v rámci macešského zacházení s mateřštinou občasné za uši tahající frázování. Zvuk nahrávky může (asi cíleně) evokovat osmdesátá léta, nicméně v kontextu celého díla i ten působí tak nějak nedotaženě. Alarmující může být i fakt, že nejnadějnější položka celého alba, přímočará skladba „Vlkodlak“, která jako jediná nabídne zajímavější vývoj a gradaci, nepochází z dílny Saphet…

Pokud ve finální autobiografické a průhledné rádoby hymně „Loučení se smrtí“ Saphet predikují futuristickou vizi, že „…Saphet tu není, ale jeho metal, jeho metal bude žít dál…“, tak, ač bych to kapele (jako každému, kdo má chuť a odvahu vylézt s vlastní kůží na trh) přál, obávám se, že s každým dalším poslechem se od tohoto cíle nenávratně vzdaluje.