HEROES AND MONSTERS - Heroes And Monsters

Na první pohled jsou Heroes And Monsters další z nepřeberných projektů stáje Frontiers Music. Jedná se o nové jméno, které k sobě svedlo známé muzikantské osobnosti, což není v souvislosti s italskou vydavatelskou firmou nic moc zajímavého. Takových projektů se v posledních letech objevilo tolik, že by je člověk snad ani nespočítal a jejich kvalita byla hodně diskutabilní. Pohybovala se od velmi slušné po prachbídnou a ani nezáleželo na tom, která z hvězd „kapelu“ zaštítila svým jménem. Větší roli ve výsledném efektu hrála armáda najatých muzikantů, kteří se postarali jak o hudební, tak skladatelskou složku v intencích toho, co daná hvězda v minulosti představovala. Ale našly se výjimky, které odrážely skutečný potenciál hvězd a tyto projekty vykazovaly mnohem větší míru nadšení i důvěryhodnosti. Z poslední doby můžeme zmínit Generation Radio s loňským debutem, jednalo se o jeden z nejkvalitnějších materiálů, které Frontiers pod vlajkou superskupin vypustili. Podobný osud by mohl čekat i Heroes And Monsters, kteří jsou koncipováni podobně jako Generation Radio.

Album je dílem trojice ostřílených amerických muzikantů, v jejichž čele stojí Todd Kerns, známý z kapel Sin City Sinners, Age Of Electric, Faster Pussycat, ovšem největší jméno si udělal jako basista kapely Slashe z Guns N'Roses. Kerns zastává nejen basový post, ale pasoval se i do role frontmana, která mu sluší náramně. Společnost mu dělá kytarista Stef Burns, který s Alicem Cooperem nahrál alba „Hey Stoopid“ i „The Last Temptation“, rovněž byl členem kalifornských Y & T, a bubeník Will Hunt, člen hvězdných Evanescence, jenž zavadil o kalifornskou glam metalovou scénu jako spolupracovník členů Mötley Crüe Vince Neila a Tommyho Lee, či kapel Slaughter a Stryper. Na papíře sestava po čertech silná, jenže to, co funguje na papíře, nemusí nutně fungovat v reálu...

Důležité je pro kapelu stylové vyhranění a to vychází z kořenů klasického hard rocku, který je zasazen do typicky kalifornského glam metalu osmdesátých let. Aby také ne, to je scéna, na níž muzikanti vyrostli (i Kerns, ač je původem Kanaďan) a na níž působí celou svou kariéru. Důraz se klade na bytelné kytarové riffy, lascivní sóla, hřmotné refrény i proklamované motorkářské chlapáctví. Není to nic nového pod sluncem, ale v podání této trojice zní hudba uvěřitelně, což je první předpoklad pro to, aby deska nezapadla prachem. Druhým a neméně důležitým je síla skladeb. A ta tu je, ačkoliv žádné stylové monolity nebo kompozice, které by odhalovaly nová, neprobádaná teritoria, se neobjevují. Kerns, Burns a Hunt jen plní žánrové škatulky. Ovšem dělají to s noblesou a nadhledem ostřílených muzikantů, kteří ví, jak má znít dobrá skladba, jež posluchače chytne a zároveň se vyhne podbízivosti. Takových je celá desítka, včetně velice vydařené coververze „Set Me Free“ od The Sweet, které Heroes And Monsters dali soudobější kabátek, aniž by ji ubrali něco z původní síly a energie.

Velký pozitivem je fakt, že „Set Me Free“ albu nedominuje, ale spíše zapadá do celkového konceptu. Ten je vyrovnaný, přestože si pánové jako otvírák zvolili nejslabší věc, „Lock And Loaded“, která slouží k zeppelinovskému riffování a provětrání Kernsových hlasivek, ale spíše připravuje půdu pro skladby další. V „Raw Power“, ač si v ní Burns vzpomene na svůj přínos nezvykle zemitému a přírodnímu albu „The Last Temptation“ od Alice Coopera, kapela začíná zvedat hlavu, aby v „Let's Ride It“ předvedla společný manifest a ukázala, o čem opravdu je. Deska se rozzáří pestrou paletou barev, což jí vydrží i ve zbylých skladbách, z nichž jako nejlepší jmenujme dramatickou „Angels Never Sleep“, energickou „Break Me (I'm Yours)“, uvolněnou, typicky kalifornskou „Don't Tell Me I'm Wrong“ a závěrečnou baladu „And You'll Remain“, které jsou příkladem toho, jak poutavým a nenuceným způsobem lze napsat klasickou rockovou věc. Tak, aby potěšila staromilce a měla šanci oslovit i mladší publikum. ¨

Pokud Heroes And Monsters nejsou jen jednorázovým projektem a vydrží, může působit album jako dobrý základ, na němž se dá budovat další kariéra. Nejde o mistrovské dílo, které by se citovalo jako hardrocková klasika pro časy budoucí, ale o velmi příjemné, dobře poslouchatelné album, které drží pohromadě energie a nadhled. A také fakt, že Kerns je skvělý zpěvák. Po Slashově boku by mu víc než místo pouhého basisty seděl post frontmana. Mnohem lépe, než zbytečně afektovanému Kennedymu…