SODOM - Epitome of Torture

V jednom rozhovoru Tom Angelripper sděluje následující: „Sodom a Slayer jsou jediné kapely, které se nikdy nezaprodaly.“ S tím by se dalo úspěšně polemizovat, na druhou stranu se německému bardovi musí přiznat, že se svojí partou – ať byl zrovna po jeho boku kdokoli – skutečně zůstal věrný nekompromisnímu hudebnímu pojetí, třebaže nemuselo jít vždy přímo o metal. Když si Angelripper potřeboval ulevit, prchal k vedlejším projektům Onkel Tom nebo Desperados, případně šel na fotbal nebo do lesa na lov. Pro Sodom si ale vždy připravil esenciální dávku špinavých riffů a zlověstné atmosféry, což jsou atributy, které se jako červená nit táhnou celou metalografií německé kapely.

Výjimku netvoří ani čtrnáctá řadovka „Epitome of Torture“, přestože se na ní objevují silně pro-melodické motivy. Koketování s powerem či moderním metalem, které bylo patrné už na předešlých zápisech, je ke slyšení i tentokrát. Těmto tendencím jde naproti otevřený digitální zvuk z dílny multi-talentovaného Waldemara Sorychty, jenž se svými krajánky spolupracoval už na albu "In War and Pieces". Kombinaci brutality a jakési neuchopitelné chytlavosti naznačuje rovněž motiv na obalu nahrávky, který je neobvykle pohlednou uměleckou prací (jde samozřejmě o věc názoru, např. Angelripper toto dílo zpětně velmi hejtuje). Jinými slovy: sodomité byli v roce 2013 v dobré formě, připraveni zaútočit na svět dalším thrashmetalovým náletem.

Němce nedokázal oslabit ani odchod dlouholetého bicmena Bobbyho, se kterým si zbývající dvojice hudebníků přestala rozumět (nebo to možná bylo naopak). Nástupcem se stal Markus „Makka“ Freiwald, jenž v kapele vydržel do roku 2018. Album otvírá vybrnkávané intro ve stylu „Beneath the Remains“ od Sepultury, které je součástí otvíráku „My Final Bullet“. Už v něm se objeví prvky, které by někteří ultras nemuseli rozdýchat. Do typicky rvavých riffů totiž vstoupí silně melodický refrén, jenž je posléze zdůrazněn sólem s power-speedovým nádechem. Moderní tón skladby není ovšem ničím jiným, nežli potvrzením skutečnosti, že sodomité do své hudby dokázali implementovat nadžánrové prvky, aniž by zaprodali svoji podstatu. Palec proto musí směřovat jednoznačně nahoru.

Navazující „S.O.D.O.M.“ přinese kulometně svištící rytmiku a refrén hláskující název kapely, což je trochu zábavné a trochu – z důvodu nadměrné repetice – otravné. Po titulní stopě, která zaujme houpavě nabíranými deathovými vlnami v chorusové části, přijde řada na jednoznačný tahák desky. Klipovka „Stigmatized“ vládne neskutečnou silou. Jako by se všechny pozitivní atributy kapely slily v jeden celek a jako vzteklá zvěř byly vypuštěny do těla songu. Vrcholem je – krom parádně kvapící rytmiky – Angelripperův zpěv, který ve své vyuzené dokonalosti připomíná Dave Ingrama z deathových klasiků Benediction (za pozornost stojí i riff evokující skladbu "Maze of Torment" od Morbid Angel).

Podobnou lahůdkou je palba „Shoot Today – Kill Tomorrow“ s jedovatě nafrázovanými slokami, při které opět chceme ve statistikách alba najít nějaké hostující hrdlo. Žádné takové ale není, Angelripper všechno dává sám. Metalovou přitažlivostí vládne „Katjuscha“ se zakomponovaným úsekem klasického sovětského folku, druhým vrcholem je pak skladba „Invocating the Demons“, a to díky nebetyčně melodickým vokálním linkám. Tady se Sodom pustili za hranu očekávaného a výsledek je neodolatelně působivý.

Spád částečně heavymetalové „Into the Skies of War“ naruší méně nápaditý refrén, podobně je na tom závěrečná „Tracing the Victim“. V obou skladbách Němci přesedlali na střední tempo, takže album místo velkolepé gradace končí trochu upracovaně. A tak máme co do činění s dobrým a chvílemi skvělým, avšak v součtu zase ne dokonalým studiovým zářezem. Ona nakonec žádná z desek německé kapely nepřepisovala metalové dějiny. Historicky nejúspěšnější a nejvelebenější fošna "Agent Orange" se svezla na thrashmetalovém boomu, ale rozhodně jej už nijak nedefinovala. Přesto není možné Angelripperově spolku upírat status legendy. Když se na kapelu podíváme z pohledu celku, prizmatem vytrvalosti, inspiračního potenciálu a postupného načítání odvedené práce (ať už studiové nebo koncertní), nic jiného nám ani nemůže přijít na mysl.