Yngwie MALMSTEEN - Marching Out

„V den, kdy zemřel Jimi Hendrix, narodil se kytarista Yngwie Malmsteen.“ Titulky, které představovaly zázračného Švéda Americe, byly věhlasné a poukazovaly na fakt, že na hvězdnou kariéru se Yngwie Malmsteen připravoval celá sedmdesátá léta. Když dosáhl plnoletosti, šlo všechno už jako po másle a ve chvíli, kdy přišel se sólovým debutovým materiálem „Rising Force“, byl novým kytarovým bohem, k němuž mohli vzhlížet i ti, kteří v sedmdesátých letech obdivovali Ritchieho Blackmorea, Jimmyho Page, Leslieho Westa, Paula Kossoffa, a o dekádu dříve Jimiho Hendrixe. Malmsteen věděl, jak průkopnické album s „Rising Force“ předložil, že deska je pro osmdesátá léta a kytarové hrdiny doby určující, ale chtěl víc. Chtěl být mainstreamovou rockovou hvězdou, která má velké hity v oficiálních hitparádách a může se šklebit z titulních stránek všech hudebních časopisů, nejen těch orientovaných na kytarové fanatiky.

Dopomoci mu k tomu měl Jeff Scott Soto, další obrovský objev americké scény poloviny osmdesátých let. Jestliže na „Rising Force“ se Soto představit pouze ve třech skladbách, neboť zbytek desky Malmsteen vyplnil sebestřednými instrumentálkami, měl se tenhle model ukázat jako nedostačující. Pohled na věc se rychle měnil, ač byla doba nakloněna kytarovým hrdinům velmi příznivě, stále platilo, že širší publikum zaujme mnohem více skladba se zpěvem, navíc, když se o něj postará střelec Sotova formátu. Byl jediným člověkem, kterého si Malmsteen připustil k tělu ve chvíli, kdy začal s kompozičním procesem na druhou sólovou desku. K tomu se ze staré party přidal klávesista Jens Johansson. Spolu s ním si angažmá u Malmsteena udržel i jeho bratr, bubeník Anders, i basista Marcel Jacob, jenž byl původně brán pouze jako koncertní hráč a o baskytarové party se na studiové úrovni chtěl postarat Malmsteen sám. Jacob jej ale znovu přesvědčil, že může být plnohodnotnou součástí kapely.

„Marching Out“, jak se deska vydaná 19. srpna 1985 jmenovala, ukazuje trend zjednodušení výraziva debutu „Rising Force“. Přestože Malmsteen zachovává všechny své atributy, nelze si nevšimnout, že hraje více ve prospěch celku, jako kdyby se vracel někam o dva roky zpátky ke kapele Steeler. Aby to bylo ještě adresnější, vzal z repertoáru Steeler skladbu „Victim Of The City“ (tu složil v rámci Steeler sám), nechal ji Sota přetextovat na „On The Run Again“ a posadil ji do středu nového alba. Její užití je ale dvojsečné. Skladba je jednou z nejvýraznějších věcí na desce, společně s „I'll See The Light Tonight“ je to největší hit, ovšem skutečnost, že jednou ze zásadních skladeb desky je věc, pro kterou musel Malmsteen sáhnout do šuplíku, pro něho asi nebyla zrovna povzbudivá. Steeler ji pak pod původním názvem vydali na vzpomínkovém albu „Metal Generation: Steeler Anthology“, ale na „Marching Out“ kompozice zapadla rovněž velmi dobře.

Malmsteen na „Marching Out“ hraje tvrději a přímočařeji než na „Rising Force“, a poprvé tak představuje model alb, kterým se hodlal prezentovat v budoucnosti. Neoklasicistní vlivy nemizí, ale nehrají tak určující roli jako na „Rising Force“ a kytarista se vrací k poctivému riffování jako v „Don't Let It End“, či majestátně epické „I Am The Viking“, z níž čiší severský chlad, což dokládá, že ač Malmsteenova parta žila a tvořila ve slunné Kalifornii, stále ji ze čtyř pětin tvořili Švédi..„I Am The Viking“ jejich přírodní naturel neodhaluje jen v názvu, ale i v celkovém vyznění skladby. Za velmi zajímavou věc lze označit „Soldiers Without Faith“, začínající temným intrem, za nějž by se nestyděl ani Malmsteenův krajan Quorthon a jeho Bathory, posléze pokračující jako typický kousek, který je silně ovlivněný epickými chvilkami Rainbow. Povedla se i závěrečná „Caught In The Middle“, v níž Malmsteen a jeho parta zařazují vyšší rychlostní stupeň, čímž se hlásí k tehdejší heavymetalové vlně. Kytarista skladbu kupodivu nevyužívá k ukojení exhibicionistických choutek, ale hraje spíše pro dobro kolektivu, což je věc, která „Marching Out“ nejvíce odlišuje od předchozí „Rising Force“.

Sázka na srozumitelnější znění se Malmsteenovi vyplatila, Marching Out“ vykázala vyšší prodeje než „Rising Force“ a Yngwieho hvězda v plném jasu zazářila v dalekém Japonsku, které se pro něj mělo stát zemí zaslíbenou. Dařilo se mu však i v Americe, čtyřiapadesátá pozice v žebříčku Billboard Hot 200 byla výtečným výsledkem, protože alba kytarových hrdinů a sólovky obecně nebyly těmi, které by se pravidelně umisťovaly v této prestižní hitparádě. Odborné tiskoviny o něm hovořily jako o nejjasnější nové hvězdě a jeho zatím neokoukaný styl vynášely do nebes. Ego letělo nahoru, což se projevilo zejména ve chvíli, kdy kapela vyrazila na turné. Tam se Malmsteen rozhodl ukázat, kdo je největší hvězda a komu má patřit pódium. Až příliš okatě začal ostatním muzikantům dávat najevo, že oni jsou jen členy doprovodné kapely a ne někým, kdo by mohl mít stejná práva.

Prvním, kdo to nevydržel, byl basista Marcel Jacob a během amerického turné kapelu opustil. Vrátil se do Švédska, aby přispěl na debutové album „Total Control“ bývalého kytaristy Europe Johna Noruma. Následně zformoval kapelu Talisman, kterou vedl dlouhá léta a kde svůj osud spojil se zpěvákem Jeffem Scottem Sotem, jehož poznal v řadách Malmsteenovy kapely. Spolu kapelu vedli až do roku 2007, kdy Jacobovy zdravotní i osobní problémy znemožňovaly další fungování. Basista je vyřešil radikálně, když v roce 2009 ve věku pětačtyřiceti let spáchal sebevraždu. Soto byl druhým muzikantem, který Malmsteena na konci roku 1985 opustil. Vydal se na podivuhodnou i rozporuplnou dráhu, dnes má na kontě několik desítek vydaných alb, ovšem jen s málem z nich dosáhl kvality, kterou na začátku své dráhy definoval po Malmsteenově boku.