Marc HUDSON - Starbound Stories

Zpěvák Dragonforce, Marc Hudson, vydal sólové album. Zpráva, která na první pohled působí zajímavě, ale také lehce překvapivě, jelikož zrovna tento frontman nepatří mezi vyložené mistry svého žánru, mnozí jej dokonce považují za největší slabinu současné tváře Britů. Je nicméně země, kde na jméno Marc Hudson slyší v podstatě bez výhrad. A není náhoda, že právě na tuto zemi cílí debutová deska "Starbound Stories" ze všeho nejvíc.

Počítačové hry žánru RPG nebo umělecké styly anime a manga jsou s Japonskem spjaty jako klíště s nohou houbaře. A právě tyto tradiční atributy využil Marc Hudson jako základní téma pro své skladby. Tím se příliš neodlišuje od Dragonforce, britský zpěvák nicméně ještě více tlačí na pocitovou stránku věci, čímž musí japonské posluchače dostávat do slastně předoucích otáček. Pořád je to power metal, mnoho rychlých temp ale nečekejme, tady se tvoří atmosféra jiným způsobem. A nutno dodat, že nikoli marným...

Kdo by to byl řekl, že Hudsonova sólovka bude dílem na vícero poslechů. Už při tom prvním se vynoří několik atraktivních motivů, je potřeba si je ale vsadit hlouběji do konceptu a autorské vize, kterou pro Marka zhmotnil klávesák Shaz Dudhia. Další nástřely potvrdí, že tohle album ukrývá nemalý potenciál a také pár výborných songů. Důraz je přitom kladen na vrstvené aranže a rozmanitou, ne zcela tradiční, mnohdy až progrockovou strukturu. První polovina alba nicméně v tomto ohledu vytyčí pouze náznakový směr, kterému k lepšímu efektu chybí průzračnější melodické linky. Marc do svého výrazu dává vše, celkem brzy ale narazí na své limity, takže si mnozí z jeho písní odnesou hlavně pocit nepříjemné uječenosti.

Ucelenější skladatelská pointa přijde nejprve v kusu "Swansong", který zaujme citem pro jemně stupňovanou gradaci. Navazující "Call of the Martyrs" protkne šlapavý a chvílemi speedový rytmus, dvoukopákem podepřené vyhrávky, atraktivní hudební sekvence (kytarové sólo si zde střihl internetový influencer Stevie T.) a výborné náladotvorné popěvky. Vrcholem se pak stává titulní skladba, která na pozadí syntetických tanečků rozehraje příběh se silným popovým akcentem, jehož hlavní devízou je ohromný přísun pozitivní energie. Markův hlas totiž nemusí být (a také není) dokonalý, co však chybí na kvalitě, dobarví britský čahoun upřímností svého výrazu a nesporným "hereckým" nasazením. Japonci budou z tohoto alba na větvi, to je jisté, zkrátka by ale nemuseli přijít ani evropští posluchači, kterým nevadí power metal s jemnou, mnohdy až dětsky hravou tváří.