BLOODSHED WALHALLA - Glory to the Sacred Land

Letos je to už třináct let, co se samotář Drakhen pod hlavičkou Bloodshed Walhalla poprvé vyznal ze své lásky ke Quorthonovi, aby tento vztah o sedm let později podtrhl albem „Tribute To Bathory“. A i když se na své pouti po vikinských bitevních pláních začal od svého vzoru pomaličku vzdalovat, příznivci Bathory (a nejen oni) mají i na sedmém kousku diskografie Bloodshed Walhalla s názvem „Glory to the Sacred Land“ jistotu, že by jim pohanštinou vonící muzika měla příjemně zachutnat.

Paradoxní přitom je, Drakhen dělá nemálo věcí pro to, aby se na albu daly chytat mušky, které by u řady jiných vytvářely docela slušné kaňky na kráse. Potrpíte si na dlouhatánské kompozice a jednoduché melodické motivy? To může být docela vražedná kombinace, obzvlášť. když nejdelší skladbu natáhnete na sedmnáct minut, a přitom se držíte někdy až kolovrátkově průhledných motivů, které s velkou chutí opakujete. Byť přesně takhle funguje „A Star for My Victory“, z téhle pasti Drakhen celkem obratně uniká. Máte poměrně špinavý zvuk (Drakhen si prý po potřeby nahrávání přeměnil část hasičské zbrojnice, v níž pracuje, na nahrávací studio...), ve kterém je občas zpěv natolik utopený, aby vás fakt, že od obligátní angličtiny se ve dvou skladbách uhnulo k rodnému jazyku, praštil do uší nikoliv s první slabikou v italštině, ale až po nějaké době? Byť přesně takhle album vyznívá, za Drakhena mluví v první řadě hudba a její silná, přesvědčivá atmosféra. Bojový duch, střízlivě mohutné melodické nápěvy, nástrojová neposednost, heroičnost, pompa, sympaticky pestrý sólový zpěv a šestice skladeb, postavených na podobném základu, Počet skladeb však není podstatný, zásadní je fakt (i přes to, že melodické motivy vytěžuje Drakhen opakováním až na dřeň a jejich výpravnost není kdovíjak košatá), že celých sedmašedesát minut má co nabídnout, takže velmi soudržné vyprávění neztrácí švih.

Turisas, staří Korpiklaani, Ensiferum, Wintersun, Bathory. Byl by nesmysl tvrdit, že se Drakhen s Bloodshed Walhalla propracoval k nějaké nezpochybnitelné osobitosti, jeho pojetí vikinského metalu je v intencích nastavených tahouny žánru. Všichni jmenovaní měli výhodu v tom, že pohanskou atmosféru mohli nasávat v domácím prostředí, Drakhenovi se daří přesvědčivě ji budovat i u vln prosluněného Středozemního moře.