CROSSFIRE - Switch to Reset

Název Crossfire je pro irskou thrash metalovou smečku trochu smutně příznačný. Kříž jako symbol, kde se v jednom bodě setkávají dva protichůdné směry. V tomto případě nejde jenom o záležitost stylovou, ale hlavně kvalitativní. Zatímco jedna tvář irského kvarteta bude velmi přitažlivá pro fanoušky břitce zriffovaného old-schoolu, ta druhá se stává neuralgickým bodem, jenž celkem silně ruší dojem z povedené části.

Vstup do debutového alba "Switch to Reset", se kterým Irové vyrukovali v půli prosince, je doslova ukázkový. Titulní kousek a ještě více navazující "Book of Dead", to jsou skladby plné nejvybranějších thrashmetalových riffů a přitažlivě střelhbitých pasáží. Dobrý dojem ještě zvyšuje zpěv Kevina O Connora, který zní jako řev psychotika v nejakutnější tenzi, a v neposlední řadě také vynikající zvukové ošetření nahrávky. Tady se rodí vážný konkurent německých Traitor, napadlo mě okamžitě. Jenže to by do hry nesměl vstoupit další taktický faktor, kterým si Irové docela drsně naběhli.

Ani by tolik nevadilo, že instrumentální proudy třetí stopy (s opět symbolicky doslovným titulem) "Lost All Control" silně opisují od osmdesátkové Metalliky (jelikož to v daném žánru dělá kde kdo), daleko větším problémem se stává frontman kapely, který se najednou pokouší o melodičtější polohu zpěvu. A ta je podstatně horší, nežli jeho agresivní harshový projev. Skladba se kvůli tomu dá jen těžko doposlouchat, a to i s ohledem na její brutální stopáž, čímž se dostáváme k dalšímu zádrhelu irské party. Při pohledu do playlistu zjistíme, že podobně roztahaných kousků je na albu většina, a jen málokterý si dokáže tuto délku obhájit.

Krom úvodní dvojice se to podaří už jenom závarům "Coercion" a "Guns for Hire", ve kterých je starosvětské žánrové písmo opět doplněno nekompromisními vokály. V ostatních položkách probíhá melodický zpěv buď celoplošně nebo částečně, abychom si pokaždé uvědomili, jak lepší mohlo album být bez této podbízivé (jiné slovo mě nenapadá) řemeslné tendence. Výjimku tvoří závěrečný příspěvek "Prometheus", jenž má skoro jedenáct minut a nezpívá se v něm vůbec. Místo toho se Irové vrací k Metallice, aby variovali instrumentální hit "Orion". Smysl to ale příliš nedává. Jen málokteré album zanechá tak rozdvojené pocity (ačkoli z poslední doby mě shodou okolností jedna parta napadá, a to Slováci Morhörr), na jedné straně je znát obrovský talent a příslib kvalitní hudby, na druhé nepochopitelné ubírání vlastních bodů vlivem špatných tvůrčích rozhodnutí.