METALITE - Expedition One

Švédská pětice Metalite to na novém albu vzala pořádně zeširoka. Vymyslela futuristický koncept o životě na zemi v roce 2055, jenž narvala do šestnácti skladeb, a to v hrací době přesahující jednu hodinu. To je poměrně děsivá informace, jelikož si lze těžko představit, že se prezentovaný žánr, kterým je moderně melodický metal, dá smysluplně vměstnat do podobně megalomanského objemu. Poslech alba potvrdí, že se žádný zázrak nestal a pesimistické obavy byly zcela oprávněné.

Přebal díla s titulem "Expedition One" opět zdobí frontwomanka Erica Ohlsson, což je vzhledem k jejím vizuálním přednostem pochopitelné. Zvuk dostal na starosti Jacob Hansen, který odvedl tradičně výbornou práci. A špatně nedopadl ani skladatelský proces, jen to chtělo mít odvahu vzít nůžky a důrazně vystříhat několik skladeb. Jenže k tomu nedošlo a novinka Metalite je kvůli tomu dílem, které je velmi dobré, avšak skrývá v sobě ještě jedno album, jež je o něco slabší a ve výsledku sebou táhne ke dnu celý playlist.

Ten mohl bez problémů obsahovat úvodních pět skladeb, které jedou na dynamickém rytmickém pohonu, s dostatkem tradičních kompozičních prvků jako je elektronika, power metal, eurodance, ostré kytarové riffy nebo krátká, leč plně účelná sóla. Díky povedeným vokálním linkám tepe nejhitovějším potenciálem dvojička "Expedition One" a "Cyberdome", vedle ale nešlápneme s žádným z úvodní pětice songů. S nástupem tuctového kousku "Outer Worlds" se přísun kvalitních písní přibrzdí, album nabere jednolitý tvar, ze kterého se vyloupne jenom pár výjimečných kompozic.

Tou první je "In My Dreams", která aspiruje na nejpůsobivější baladu roku. Za kouzelně harmonický refrén by se nemusela stydět ani Abba (jež je znatelnou inspirací Metalite), Erica dává na odiv své hlasové kvality, které jsou srovnatelné s jejím vzhledem a výsledkem je skladba, k níž se budeme chtít častokrát vracet. Druhou perlu představuje kousek s podmanivým názvem "Sanctum of Light". Svobodomyslný nádech skladby se slévá v refrénu, ve kterém je ukryto tolik pozitivní energie, že by se mohl stát nepsanou hymnou planety Země.

Do výčtu povedených skladeb patří instrumentálka "Utopia" i závěrečný "Hurikán" s přitažlivými elektronickými beglajty. Tato soupiska mohla tvořit playlist solidního alba s velmi přijatelnou hrací dobou. Proč se švédský kvintet urval ze řetězu a rozhodl se nabídnout téměř dvacítku písní, je mi záhadou. Skladeb by bylo nadbytečné množství i v případě, že by byly všechny dobré. Jenže to nejsou, a těch vyloženě skvělých je ještě méně.