Tarja TURUNEN - Dark Christmas

To, že Vánoce zjevně patří k svátkům, které ledovou královnu Tarju Turunen nenechávají chladnou, svědčí nejen pravidelné koncertování v tomto období, ale i fakt, že to není poprvé, kdy se pojem Vánoce dostal do názvu jejího alba. Když před šesti lety představila album „From Spirits And Ghosts (Score For A Dark Christmas)“, jež bylo věnováno osamělým lidem, kterým se o Vánocích vrací jejich špatné vzpomínky, byla z toho velmi emotivní záležitost – ale tak pesimistická, že bych nechtěl náležet k těm, kteří patří mezi cílovou skupinu a zároveň si ji o svátcích klidu a míru pouští. Název letošního alba „Dark Christmas“ opět na první dobrou dává najevo, že Tarja pojala Vánoce po svém, ale pokud máte noční můru z toho, že byste měli znovu poslouchat melancholií nasáté vánoční melodie, můžete ji v klidu zaplašit.

„Dark Christmas“ má (kromě Tarji v hlavní roli) dva zásadní elementy – jedním je Jim Dooley, skladatel filmové a seriálové hudby, který je podepsán pod aranžemi, tím druhým je Tarjina dcera Naomi, která se objevila už na minulém dílu „Dark Christmas“, tentokrát dostává prostor s kolektivem svých spolužáků – a když na takto pojatou desku dostanete dětské hlasy, nezbytně s nimi přijde o trocha jasu. Ani v aranžích není tolik prostoru pro smutek, přednost dostala dramatičnost. Jelikož Tarja znovu vsází na známé melodie a jejich osobitou úpravu, je aktuální deska primárně ukázkou toho, jak netradičním způsobem lze ohýbat a upravovat notoricky známé skladby.

„Rolničky, rolničky…“ - v nich bych hledal nejsilnější místa kolekce. Důvod je prostý, Tarja se v nich nejsnáz vysmekne z temnějšího oparu, dramatičnost s poťouchlým nádechem Tima Burtona v „Jingle Bells Rock“ za nezanedbatelného přispění dětských hlasů zní velmi přitažlivě, stejně tak procházka paletou emotivnosti, od depresivního strachu, přes strhující drama až po veselou rozvernost v „Jingle Bells“. Podobně obratně chytne za uši v úvodu roztomilá „Rudolph the Red-Nosed Reindeer“, která v závěru přejde až do jakého si cirkusového reje, a pokud hledáte nejtemnější spojnici na minulé Temné Vánoce, vyplatí se sáhnout po „Holy Night“. To, co funguje v tradičních skladbách, kupodivu úplně nevychází v modernějších výpůjčkách – nový rozměr ve skladbách Mariah Carey, Paula McCartneyho, ani Wham! kdovíjak obohacující není a tahle trojice písní představuje nejslabší pasáž alba.

Tarja to vzala jinou cestou než minule, výsledek je podobný – příznivci hlasu finské divy si určitě tuhle příležitost ujít nenechají a litovat nebudou, ti, kterým lezou krkem milionkrát ohrané klasické vánoční písně mají zajímavou alternativu, ale o tom, že by se deska „Dark Chrismtas“ stala ve větším měřítku trhákem u štědrovečerních večeří, silně pochybuju.