GREAT WHITE - Shot In The Dark

Přestože stále ještě převládalo mladické nadšení ani ne pětadvacátníků, neúspěch debutového alba a následný konec u společnosti EMI nebyl příliš povzbudivým startem pro začínající kapelu, která se viděla na piedestalu minimálně losangeleské scény, ale místo toho musela začínat od začátku. Měla silnou oporu v manažerovi Alanu Nivenovi, který měl jasnou vizi, ačkoliv ještě nemířil na divokou stránku osobností kapely (zejména Jacka Russella), jak to později dělal při spolupráci s Guns N'Roses. Ne, že by Great White propagoval jako hodné hochy, ale nekladl důraz na alkoholové a drogové výstřelky, jichž se členové kapely neštítili. V té době to byla mezi mladými muzikanty z Los Angeles skoro až rutina a proto bylo nutné soustředit se zejména na hudbu. Niven moc dobře věděl, že z hlavních představitelů Jacka Russella a Marka Kendalla se může snadno vyklubat silný tandem jako David Lee Roth a Eddie Van Halen, či Steven Tyler s Joem Perrym.

První polovina osmdesátých let byla velmi překotná doba. Tradiční heavy metal „made in 1980“ bral za své a americká mládež toužila po něčem jiném, než poslouchat fantasy texty a ryze britskou hudbu. Vkus publika velel variabilnějším, rockovým směrem, který by využíval části heavy metalové energie, ovšem dokázal by tvořit i velké hity. Great White tento trend uposlechli, jak později přiznal Mark Kendall, necítil se nikdy být typem kytaristy jako K.K. Downing nebo Dave Murray, jeho kořeny ležely u Led Zeppelin, AC/DC, The Beatles či Grand Funk Railroad. Přerod Great White, který přišel někdy v roce 1985, byl čistě přirozeným vývojem a neměl nic společného s komerčním kalkulem. Proto i tvorba nového materiálu šla velmi lehce od ruky a posila v podobě nového bubeníka Audieho Desbrowa se velmi rychle osvědčila, Desbrow byl podobným typem bubeníka jako zesnulý John Bonham z Led Zeppelin, což bylo pro rodící se desku velmi důležité. V blízkosti kapely se začal pohybovat studiový hráč a producent Michael Lardie. Nazpíval už pár doprovodných vokálů pro debutové album a v době příprav „Shot In The Dark“ byly jeho námluvy s Great White mnohem vážnější.

Otázkou bylo, kdo desku vydá. Přestože se jednání se společností Capitol zdála být na dobré cestě, pořád nebylo nic oficiálního. Níven nechtěl čekat a proto materiál, který kapela tvořila v druhé polovině roku 1985, svěřil nezávislému vydavatelství Telegraph Records. To svědčí o tom, že prostřednictvím alba „Shot In The Dark“ se Great White pokusili zachytit aktuální dění na losangeleské scéně a bylo nutné dostat album co nejrychleji ven. Nedostatek autorského materiálu kapela doplnila coververzemi „Gimme Some Lovin'“ od Spencer Davis Group a „Face The Day“ od australských hardrockerů The Angels. To byl výborný tah, "Face The Day“ nejenže dopomohla definovat novou tvář kapely, ale stala se také singlem a prvním větším hitem, který Great White zajistili, že je začínala konkurence brát vážně. Její provedení dokázalo předčít skvělý originál z roku 1980, který vyšel na čtvrté desce Australanů „Dark Room“.

Pro Great White byla výhra, že „Shot In The Dark“ obsahovalo lepší skladby než byla jakkoliv skvělá „Face The Day“. Velmi suverénním vstupem do desky je „She Shakes Me“, která ukázala pravou tvář kapely, v níž kromě Kendallových vyhrávek a bluesem načichlých sól dominoval charismatický hlas Jacka Russella, který byl společně s Janim Lanem z Warrant (oba postihl podobný osud) nejlepším zpěvák, kterého světu sunset stripovská scéna dala. Když se posluchač přenese přes jedinou slabou skladbu desky „What Do You Do“ a trochu zbytečnou „Gimme Some Lovin'“, otevře se druhá polovina alba, která patří k tomu nejlepšímu, co kapela vytvořila. Sice z velké části autorsky vděčí Nivenovi a najatému bluesmanovi Jerrymu Lynn Williamsovi, ale provedení skladeb „Shot In The Dark“, „Is Anybody There?“, „Run Away“ a „Waiting For Love“ je strhující, na čemž má velký podíl Michael Lardie, který si klávesovou prací vydobyl pevné místo v sestavě kapely.

Tyto čtyři skladby ukazují nejsilnější zbraně Great White, mezi něž patří zemité riffy, které kontrastují s Russellovým čarokrásným hlasem. Ten dokáže být tvárný a vytváří tajemnou atmosféru v „Shot In The Dark“, jemně promlouvá v lehčích kompozicích, bluesovější „Is Anybody There?“ a „Waiting For Love“, ale dokáže zvířit prach v energické „Run Away“. Jack se na albu vyprofiloval ve skvělého pěvce a na následujícím turné i ve výtečného frontmana, ačkoliv nikdy nebyl pro něžné pohlaví tak přitažlivý jako plážoví blondýni Bret Michaels, Vince Neil či Jani Lane. Koncerty, které kapela v rámci propagace „Shot In The Dark“ odehrála v předprogramu slavnějších Dokken, byly první vstupenkou do velkého světa a nově kapelu představili jako pětici, neboť ji definitivně posílil Michael Lardie.

Kvalita alba přesvědčila i pohlaváry z Capitolu. Ti do konce roku 1986 vydali přemixovanou verzi desky, na které některé skladby (zejména „She Shakes Me“ a „Run Away“) doznaly drobných změn. O Great White se začalo mluvit dostatečně nahlas, aby kapela věděla, že je blízko průlomu. Osobní problémy jednotlivých členů (zejména alkoholického nebo drogového rázu, ač bylo jasné, že na větší trable se zadělává) se zatím přehlížely.