Timo TOLKKI - Classical Variations and Themes 2​:​ Ultima Thule

Občas se sice může zdát, že nepsaný bůh druhé power metalové vlny zmizel do ústraní, opak je ale pravdou. Kdysi geniální skladatel neustále kuje pikle, jak zasednout zpět na piedestal, přičemž je to téměř vždy spjato s návratem k nejslavnější éře "jeho" Stratovarius. Svým způsobem to platí i pro nové album, na kterém se Tolkki věnuje "klasickým tématům a variacím". Jde již o druhý díl, k nalezení první části musíme po časové ose putovat přesně o třicet let zpět, tedy do roku 1994.

Timo Tolkki se zacyklil v dané historické etapě a nehodlá na tom nic měnit. Je si vědom svého tehdejšího autorského zenitu, který byl kompozičním ekvivalentem vrcholku Mount Everestu, a to napříč veškerým konkurenčním pohořím. Tak vysoko dnes finský kytarista nevyšplhá, a rozhodně to nejde na vrub jeho korpulentnějšímu fyzickému rozpoložení. Tolkki je jinde hlavně psychicky, což jeho aktuální práce prokazují, jako kdyby šlo o lékařskou diagnózu. Je pravda, že v případě alb, která vycházejí přímo pod Finovým jménem, směrovaly autorské vize vždy trochu jinam, o to více jsou ale na místě obavy - bude dílo, jehož obsah tvoří převážně instrumentální skladby, vůbec někoho zajímat?

Za sebe bych odpověděl ano, kdyby na albu figurovalo dostatečné množství míst, kterými Tolkki v minulosti přirostl k srdcím tisícům fanoušků po celém světě. Tedy jakýsi metafyzický mix hořkosladkých emocí a melancholicky existenciální atmosféry, jimiž Fin uměl dojímat jako nikdo jiný. A je úplně jedno, jestli na jeho páté sólovce má jít o variace tradičních či autorských motivů, hlavní je počet oněch posvátných harmonií, pro které je platforma víceméně instrumentální nahrávky jako dělaná.

Výsledek se nese v rámci očekávaného. Hudebník zůstává řemeslně zručný a chvílemi předvádí obdivuhodné šestistrunné finesy, kompozičně jde však o pouhý odvar slavných časů. Skladby se dají poslouchat bez nervové újmy, tóny se ale unyle vlečou a jejich energický přenos je mizivý. Jedinou sekvencí, která výrazně zalarmuje centrum pozornosti, je plocha, kde Fin vykrádá sám sebe ("Kalevala"). Situaci nespasí ani trio zpívaných písní - ve všech je sice cítit jakýsi potenciál a refrény stop "Ultima Thule" a "Fausta" si možná budeme pobrukovat ještě dlouho po dohrání, nejde ale o čistě přirozené napojení, jako spíše smutnou vzpomínku na etapu, kdy podobné melodie Tolkki sázel jednu za druhou (včetně projektu Revolution Renaissance). A protože si finského autora pořád vážím, nebudu se příliš rozepisovat o skladbě "Karjalan kunnailla", kterou nazpíval sám Timo, a dopadlo to věru špatně. Album "Classical Variations and Themes 2​:​ Ultima Thule" může posloužit jako příjemný podkres pro nějakou nenáročnou činnost, případně jako kulisa pro klidné odpolední rozjímání. V plnění jakýchkoli jiných ambicí ale naprosto selhává.