Aleš BRICHTA - American Bull

Aleš Brichta byl na přelomu milénia na roztrhání. Nejen, že rok co rok vydával alba a koncertoval jak s Arakainem, tak i v rámci sólové dráhy, ale s vervou se pustil také do podnikání. Extrémní pracovní vytížení si vybralo daň a zpěváka srazil na kolena zdravotní kolaps. Závěr roku 2000 byl tak pro Brichtu výjimečně klidný (odzpíval pouze jediný koncert s Arakainem na pražské Barče, na které kapela pravidelně zakončovala koncertní turné). Ani to ho nemělo šanci zastavit a na sklonku roku přišel s informací, že na jaře vyjde nové album Arakainu a o několik měsíců později i nové sólové album.

Již při prvních zkouškách nových písní ve studiu bylo jasné, že nástupce tvrdě rockového “Hledače pokladů” bude po zcela odlišný. Původní nápady se držely zavedených postupů, ale k překvapení všech Brichta vše smetl ze stolu a na album vybral primárně skladby od kytaristy Petra Roškaňuka, který má od Miroslava Macha či Brichty výrazně jiný styl skládání. K nezvyklému kroku Brichtu přivedla spolupráce s firmou “American Bull”, která se chystala k prodeji energy drinků a Brichtu pojala jako reklamního maskota. Cesta do Spojených států, kde s Arakainem vystupovali na festivalu pro krajany, se pro Brichtu s Machem prodloužila o další týden, neboť tam natáčeli videoklip a čerpali inspiraci.

Z Brichty se v rámci sólových aktivit stal kalkulátor a obchodník, který se rozhodl začít natáčet hudbu nikoli tak, aby s ní byl spokojený on, ale aby se především líbila lidem (nejlépe ženám v domácnosti, které si dle Brichtových slov častěji kupují hudební nosiče). A na desce, která nese název“American Bull” (tedy stejný název jako energy drink), je to slyšet prakticky od první až do poslední položky. Zvuk si vzal na starost Petr Větrovec, který měl za sebou práci na sólovém albu Daniela Bárty a deska získala téměř až popový nádech.

Přitom vůbec nezačíná špatně. Titulní skladba “American Bull” má silný hitový potenciál a refrén, který se hodí jak na koncertní pódia, tak třeba k táborovému ohni. S následující “Heavens Door” se již začíná do mysli vkrádat pocit, že něco není úplně v pořádku. Kytary jsou silně tlumené, bicí zní jako z automatu, a přestože ani v tomto případě se nedá mluvit o nějakém hudebním omylu, tak po zvukové stránce se jedná o záležitost silně podbízivou.

Po dvou úvodních skladbách se ještě dá mluvit o tradičním albu Aleše Brichty, které pokračuje ve šlépějích “Ráno ve dveřích armády spásy” z roku 1996. Tento dojem však sráží na kolena skladba “Sny jsou copánky pocitů”, která snad vypadla z repertoáru hitmakera Michala Davida. Přestože se odehrává v mírně svižnějším tempu, rockové kytary jsou téměř neslyšitelné a celé to působí tak, že si Brichta nevěděl rady s tím, do kterého stylu skladbu zařadit. Všudypřítomná nasládlost je zpívaná s čistě rockovým výrazem, což ve výsledku působí chaoticky. Ještě horší je to s další svižnou věcí “Najdi si jiný lásky”. Už tak (na Brichtovy poměry) dosti průměrnou skladbu sráží na kolena otřesný text, který snad Brichta nemůže myslet vážně. S odstupem času se obě skladby poslouchat dají, ale bavit vás mohou jen v případě, že zbytek Brichtovy tvorby neznáte.

Dobrou zprávou je, že následující skladby se alespoň drží v mírném nadprůměru (ve třech případech se dá mluvit až o senzaci). S písní “Nekonečná” (z pera Šafránka a Rauera z kapely Harlej) album dosahuje pomyslného vrcholu, což s přihlédnutím k ostatním věcem na desce pro ni nebyl žádný problém. Vlažnější úvod vystřídá energický refrén, při kterém je všechno tak, jak má být a člověk si může na pár minut oddechnout s pocitem, že se Brichta úplně nezbláznil. Bigbítem mírně načichlá “Bezcennej” by na jakémkoli předchozím albu patřila do šedého průměru, ale v rámci svižnější části alba spíše vyniká. Skladba příjemně odsýpá a refrén patří mezi to lepší, co se na desce nachází. Poslední svižnější věc nese název “To chce klid” a je variací na tvorbu Europe nebo západočeského Turba. Mezi fanoušky je skladba brána značně rozporuplně.

V rámci pomalejších věcí se album ukazuje v lepším světle. “Dálky” své kouzlo mají, ale stále působí nedotaženě. “Spravedlnost bývá slepá” je druhý vrchol nahrávky. Song nejlépe charakterizuje rčení, že v jednoduchosti je krása. Třetí vrchol přichází s následující “Anebo snad ráno” z pera Petra Jandy. Přestože během let skladba mezi fanoušky upadla v zapomnění, její skoro až bluesový nádech a zajímavé vokální hrátky Aleše Brichty působí jako magnet. Velice příjemná záležitost.

Závěrečná “Rozlehlá” je jeden z nejrozporuplnějších songů, které za svoji kariéru Brichta natočil. Ústřední část sice nezní špatně a dá se se skřípěním zubů považovat za nástupce skladby “Lidi jsou lidi” z předchozí desky, ale po textové stránce je to (s přihlédnutím k tomu, co Brichta dokáže) tragédie. Když v druhém refrénu začne Brichta místo zpěvu rapovat (ještě k tomu dosti nezáživně), tak člověk ani nemá chuť si album pustit znovu. Útěchou snad mohou být dva poměrně zdařilé bonusy, které se nacházejí na reedici z roku 2002.

Do nového tisíciletí Aleš Brichta v rámci sólové dráhy nevkročil správnou nohou. Touha po stále větší popularitě mu začala přerůstat přes hlavu a z “American Bull” je cítit na sto honů, že nebyla natočena z radosti k hudebnímu řemeslu, ale čistě jako prodejní kalkul. Zvuk je zbytečně přesládlý a zemitý, texty u minimálně poloviny skladeb fádní a ani Brichtův pěvecký výkon nelze vychválit (snad s výjimkou “Anebo snad ráno”). Deska se prodávala ve velkém, ale prodejů předchozích desek nedosáhla a ani u kritiky nebodovala.

Nejsem zatvrzelým rockerem, který výlety interpretů do jiných žánrů okamžitě odsoudí. Je však nutné si zachovat tvář a především se soustředit na kvalitu skladeb, což se v tomto případě úplně nestalo. S odstupem času Aleš Brichta usoudil, že “American Bull” není deska, za kterou si pevně stojí, což potvrdil o dva roky později s albem “Anděl posledního soudu”. Jeho snaha o to, aby se zařadil mezi zpěváky typu Michal David, Petr Kotvald či Pavel Vítek byla marná a je škoda, že si to Brichta neuvědomil již před natáčením. “American Bull” tak mohlo být třeba mnohem lepší.