MASTERS OF ROCK 2025 -Vizovice, čtvrtek (10.7.2025) a pátek (11.7.2025)

Letošní ročník Masters of Rock lehce poznamenalo počasí. Ani jeden ze čtyř dnů vizovického festivalu se neobešel bez deště, ale ani série studených spršek nepřipravila tento jedinečný svátek rockové a metalové hudby o pohodovou atmosféru. Areál likérky Rudolf Jelínek v současné době prochází stavebními úpravami, a tak museli pořadatelé lehce upravit prostory pro návštěvníky a rozšířit prostor areálu přes říčku Lutoninku, což se jevilo jako skvělý nápad, protože prostory likérky konečně nepůsobily tak klaustrofobicky a v areálu se dalo i ve večerní špičce volně pohybovat, čemuž dopomohl také fakt, že nebylo vyprodáno. Naopak nemilým překvapením bylo zavedení všeobecně neoblíbených náramkových čipů pro nákupy občerstvení, kterými se ovšem nedalo platit ve všech stáncích, což jen podtrhuje hloupost nápadu podobné nesmysly na festivalu zavádět.

Čtvrtek:

Na místo konání jsem dorazil v momentě, kdy na podiu stáli Citron. Kdo dění kolem domácí heavy metalové legendy nesleduje, musel být z její sestavy poněkud zmaten. Nedávno prolétla éterem zpráva, že kapelu opouští zpěvák Láďa Křížek, přičemž na jeho místo kapela nehledala náhradu. Zpěvu se ujali kytarista Pavel Hanus a George Rain, který v Citronu dříve působil jako baskytarista. Ve Vizovicích s Citronem hráli dva navrátivší členové Jarda Bartoň a Vašek Vlasák (oba prý v kapele mají status hostů, nikoliv stálých členů), nechyběla ani Tanja. Staré šlágry jako „Rock, rock, rock“, „Zase dál“ či balada „Už Couvám“ mají i po letech obrovskou sílu, ale vokální projev Pavla Hanuse mi v nich příliš nesedí a kvalit Ládi Křížka ani Standy Hranického zdaleka nedosahuje.

Jedním z lákadel čtvrtečního večera bylo společné vystoupení italských průkopníků symfonického metalu Rhapsody of Fire a zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů. Partu okolo Alexe Staropoliho už jsme v minulosti ve Vizovicích párkrát viděli, ale přítomnost orchestru dala jejímu vystoupení novou energii. Kapela si připravila fantastický set list a show se odvíjela ve znamení silných melodií. Zazněly nesmrtelné hity „Unholy Warcry“, „The March of the Swordmaster“, „Dawn of Victory“ či závěrečná „Emerald Sword“. S orchestrem skvěle fungovaly i mladší skladby jako „Rain of Fury“. Nechyběla ani vzpomínka na s kapelou spojeného herce Christophera Lee. Vystoupení Rhapsody of Fire patřilo k vrcholům prvního festivalového dne. Jen škoda, že krom orchestru nepřivezla kapela nějaké živé sboristy, z playbacku pouštěné sbory byly jedinou vadou na kráse jinak famózního vystoupení.

Také britské rychlíky DragonForce jsme měli možnost na Masters vidět již v minulosti a byla to nezapomenutelná zábava. Kapela před časem vyměnila klávesáka za třetího kytaristu, což divokému power metalu dodalo ještě větší říz. Všichni sekerníci se střídali o kytarová sóla a na jejich nesmírně hbité prsty byla radost pohledět. Diváci, kteří zaplnili prostor pod pódiem do posledního místa, ocenili především skvělou show, postavenou na humoru, nadhledu a působivé pyrotechnice. Svižná verze balady „My Heart Will Go On" z filmu Titanic mi zněla v hlavě ještě dlouho po skončení setu.

Oproti velkolepé show britských power metalistů působilo vystoupení finské Apocalypticy poněkud chudě. Pro tři violoncellisty a jednoho bubeníka byla Ronnie James Dio Stage příliš velká a čtveřice muzikantů na ní působila utopeně. Apocalyptica si připravila set list sestavený čistě z písní Metallicy. V instrumentální podobě zazněly nesmrtelné hity „Enter Sandman“, „Creeping Death“, „For Whom the Bell Tolls“, „Battery“, „Seek & Destroy“, Nothing Else Matters“ či „One“, ale ani taková nálož metalové klasiky s publikem nehnula a reakce na vystoupení finských cellistů zůstala překvapivě chladná. Větší úspěch zaznamenala jen skladba „Master of Puppets“, kterou ovšem kapela téměř trestuhodně zkrátila. Mě vystoupení finské čtveřice hodně bavilo, ale pohled na znuděný dav pod pódiem naznačoval, že Apocalyptica si srdce vizovických fanoušků nezískala.

Obecně platí, že na kapely hrající po půlnoci zůstává na Masters of Rock jen hrstka lidí. V případě švédských Pain se toto pravidlo nepotvrdilo a parta kolem Petera Tägtgrena měla v jednu hodinu v noci plný kotel, přestože celý den provázely nekonečné dešťové přeháňky. Čtveřice hudebníků, mísící metal s elektronikou, předvedla rutinní vystoupení. Lehce ospalé publikum se probralo až v v momentě, když na řadu přišly hity „Party in My Head“ a „Shut Your Mouth“. Druhá píseň zakončila první deštivý den Masterů.

Pátek:

Počasí druhého festivalového dne bylo o něco lepší. Deště jsme se dočkali až večer, ale za to byl mnohem vydatnější. Silný páteční program nabízela vedlejší stage. Už v patnáct hodin se zde představila zpěvačka Bára Basiková s jihomoravskou formací Pačess. Spojení hvězdy českého popu a kdysi black metalové kapely bylo natolik silným lákadlem, že prostor před malým pódiem diváckému náporu kapacitně nestačil. V důsledku toho byli někteří lidé nuceni zůstat stát v postranních uličkách, odkud neviděli na jeviště. Set list se točil kolem loňského alba „Katechismus“, které slavná česká zpěvačka s Pačessem nahrála. Přestože zvuk nebyl úplně ideální (s tím se na vedlejším pódiu potýkalo více kapel), sklidila kapela velký úspěch.

Baskytarista Pačessu, přezdívaný Paramba, se na vedlejší stage o chvíli později vrátil s brněnskou formací Ybca. Ta se před léty zhlédla v loupežnické tématice a podřídila ji vše, včetně textů a kostýmů. Šestice loupežníků set nakombinovala z notoricky známých písní z pohádek („Pod dubem za dubem“, „Zbláznilo se páže“, „Královské reggae“) a vlastní tvorby („Rum cajs“, „Vila Tugendhat“, „Karcoolka“, „Na Bertramce“ a další). Přímočarý heavy metal plný energie, nadsázky a hlavně humoru vykouzlil úsměv na rtech všech přítomných. Těch pod pódiem sice nestálo tolik jako na Pačessu, ale i tak by se dalo mluvit o slušné divácké účasti.

Existence dvou pódií na jednom festivalu sebou občas přináší dilema, které vystoupení upřednostnit, když se sejdou dvě oblíbené formace v jeden moment. Vzhledem k faktu, že projekty Maxe Cavalery jsme na českých festivalech v poslední době vídali často a kvalita studiové tvorby jeho domovské formace v posledních letech strmě klesá, rozhodl jsem se na místo Soulfly upřednostnit set domácích Warning Vision a vůbec toho nelituji. Vyškovská formace, hrající melodický hard rock s přesahem do heavy metalu, předvedla energií napěchované vystoupení, které předčilo veškerá očekávání. Už loni mě jejich show bavila, letos byl jejich výkon ještě o úroveň lepší. Bravurní výkon se svým chraplavým hlasem předváděla zpěvačka Marcela Paul a ještě stíhala mezi písněmi bavit publikum neotřelými vtípky. Pozornost budil i kytarista Jan „Hans“ Jiříček, jenž se po pódiu pohyboval rychlostí blesku a stejným způsobem hrál i na kytaru. Kapela zahrála několik věcí z podařeného debutu „Soudný den“ („Lovci“, Nezhasínej“, „Soudný den“ a další) i několik nealbových anglicky zpívaných songů („Time for Heroes“, „Fire“, „Plastic World“, „Still Alive“).

Jednou z hlavních hvězd letošního ročníku byla britská zpěvačka a kytaristka Lita Ford, která v České republice vystupovala poprvé. Dáma, jejíž jméno měla většina přítomných spojeno s legendárním duetem s Ozzym Osbournem, přilákala k Ronnie James Dio Stage tisíce zvědavců. Nutno uznat, že její energický hard rock se skvěle poslouchal a u diváků sklízel zasloužené ovace. Lita neměla kytaru jen pro ozdobu a se sekernickým parťákem si kytarová sóla rozdělili hezky půl na půl. Závěr setu patřil hitovce z dob Litina působení v The Runaways „Cherry Bomb“, baladě „Only Women Bleed“ (vypůjčené od Alice Coopera) a nemohl chybět ani duet „Close My Eyes Forever“, v němž se Ozzyho partů velmi obstojně ujal kytarista. Přestože závěr vystoupení znepříjemnil silný déšť, nebojím se konstatovat, že Lita Ford při svém prvním českém vystoupení zanechala výborný dojem.

Od headlinera letošního ročníku, zpěváka Rammstein Tilla Lindemanna, se čekala obrovská show a on rozhodně nezklamal. Pyroefekty, perverzní videoprojekce, vizuálně skvěle sladěná kapela a všemožné pódiové rekvizity ve spojení s melodickou industriálně laděnou hudbou utvářely dokonalý celek, kterému kraloval Tillův výrazný hlas. Do diváků létaly dorty, a při „Fish On“ i mrtvé ryby. V jeden moment se německý frontman za přítomnosti několika bodyguardů vydal do publika. Do ruda zbarvený Till Lindemann předvedl dokonale propracovanou a do posledního detailu naplánovanou show, na kterou se bude hodně dlouho vzpomínat. Troufám si tvrdit, že v publiku se nenašel nikdo, kdo by se byť jen na vteřinu nudil. Dle očekávání nezazněl ani jeden song od Rammstein, což v důsledku vůbec nevadilo, protože Tillova sólová tvorba má sílu i hitový potenciál sama o sobě. Hnidopich by mohl namítnout, že vizuální stránka předčila hudební a bude mít v zásadě pravdu, na druhou stranu zpěvák Rammstein předvedl vystoupení, na které většina přítomných nezapomene do konce života a přesně tak má show festivalového headlinera číslo jedna vypadat.