Richard MARX - After Hours

Fanoušci heavy metalu i hard rocku těžko skousávali skutečnost, že byl do jejich řad řazen Richard Marx, přestože se na konci osmdesátých let pohyboval ve společnosti glam metalových Poison, věnoval hudební nápady princeznám z Vixen a na jeho třetím albu „Rush Street“ hostoval i ranař Tommy Lee z Mötley Crüe. Marx během let ukázal, že jeho těžiště neleží v tvrdém stylu, přestože na prvních deskách uměl kytary docela přiostřit a v době největší slávy rockového žánru dokázal vydobýt nejvíce hitů své kariéry. Většinou šlo o balady, ale „Angelina“, „Hold Back To The Night“ a hlavně „Right Here Waiting“ jsou dodnes hrané věci, které odolaly zubu času. Marx tento styl už dávno opustil a léta se věnoval spíše sofistikovanějším pop rockovým záležitostem, v nichž se mu v roce 2014 podařilo vytvořit skvělou „Whatever We Started“, která mohla zmíněným hitům konkurovat.

Jenže takový model se mu už zjevně omrzel a novinka „After Hours“ nemá s dosavadní tvorbou nic společného. „Pro mě se jedná o obrovskou výzvu, kvůli které jsem se musel vcítit do představy, že je rok 1948 a já své skladby píšu pro Franka Sinatru. Tvořit tyto skladby bylo zábavnější, než jsem si dokázal představit, a zpívat je všechny živě ve studiu s celou kapelou, stejně jako to dělával Frank, bylo vzrušením na celý život,“ řekl před vydáním alba Marx a bylo jasné, jakým směrem se „After Hours“ bude ubírat. Richard jde tak trochu ve šlépějích Paula Stanleyho z Kiss, který před pěti lety v rámci projektu Soul Station natočil poctu jazzové, swingové a soulové hudbě (v podstatě motown styl), ačkoliv Marx tento záměr dotahuje do větší dokonalosti, čímž je iluze čtyřicátých a padesátých let takřka dokonána. Nepotřeboval k tomu ani coververze, které na desku rovněž umístil, pohodlně by si vystačil s vlastními skladbami.

Marx namíchal desku skoro půl na půl, i když vlastní skladby mají převahu, stylově však zapadají mezi standardy ze třicátých a čtyřicátých let, mezi nimiž dominuje úvodní „Love Is Here To Stay“ od George Gershwina a slavná „Moonlight Serenade“ Glenna Millera. Na jejich stylu Richard staví celé album, do nějž zapadá i závěrečná „Fly Me To The Moon“ od Barta Howarda, která je pevnou součástí jeho koncertů a od její obliby se odpíchla vize této desky. Plně ji charakterizuje slavná „Summer Wind“ od Heinze Meiera a Johnnyho Mercera, mající neopakovatelnou barovou atmosféru, v níž cítíte poválečnou atmosféru, do níž se Marxovi podařilo vcítit náramně. Nepůsobí ani v roce 2026 nepatřičně, na to je Richard ostřílený umělec, spíše lze „After Hours“ vnímat jako příjemný návrat do časů dávno minulých.

Do těch situoval Marx i vlastní skladby, které mají o něco více osobitosti, než se podařilo propašovat do coververzí. Nejvíce je typického Marxe cítit v „Raise A Glass“, která nedokáže zapřít, že ji tvořil člověk, jenž běžně hraje (pop)rockovou hudbu. Charakteristický rukopis je cítit i z „Days Of You“, mající názvuky calypso stylu, v níž si muzikanti, kteří údajně všechny skladby nahrávali naživo ve studiu, pohrávají s titěrnými klavírními melodiemi a vytváří tak jeden z potenciálních hitů desky. Nejvíce pozornosti na sebe strhává „Young At Heart“, ve které si zahostoval Rod Stewart, jenž skladbě dal hvězdný esprit v baladickém motown stylu, v němž se Marxovy a Stewartovy hlasy proplétají a vytváří úchvatnou, jedinečnou  symbiózu. 

Těžko soudit, jaký bude mít album dopad a těžko jej hodnotit pro tyto stránky, protože vybočuje ze stylu, jenž je zde v jasné majoritě. Jisté je, že Marx odvedl profesionální práci, ačkoliv jiných mezích, než bylo zvykem. Je nanejvýš pravděpodobné, že půjde o jednorázový projekt, s nímž si Richard splnil sen, složil poctu velkému vzoru Franku Sinatrovi a díky tomu bude mít v jeho diskografii výsadní postavení.