GLUECIFER - Same Drug Some High

Pauza, která pro Gluecifer začala v roce 2005, nebyla dvacetiletá, jak by z uvedeného letopočtu mohlo zdát. I když to vypadalo, že posledním albem v jejich diskografii zůstane výtečná „Automatic Thrill“ z roku 2004, kapela koncertovala už od roku 2017, kdy se kromě basisty Stu Manxe sešla opět nejsilnější sestava, která byla zodpovědná za triumvirát nejsilnějších desek „Tender Is The Savage“, „Basement Apes“ a „Automatic Thrill“, na nichž kapela vyšlechtila původní neotesaný styl, v němž působila jako mladší a trochu vzteklejší brácha švédských The Hellacopters. Spolu s nimi (a částečně  Backyard Babies), byli Gluecifer řazeni ke skandinávské vlně garážových kapel, které na přelomu milénia vyvolaly menší revoluci a vzbudili zájem o klasickou rockovou hudbu u mladšího publika, jež ještě pár let předtím jelo na death a black metalové vlně.

Ve společnosti The Hellacopters a Backyard Babies mohli Gluecifer působit trochu obyčejnějším dojmem, protože jejich hudba byla méně okázalá, víc ctila punkové a garážové kořeny, ale nikdy se jim nemohlo upřít, že umí složit dobrou skladbu. Nikdy se jim nepodařilo vyprodukovat velký hit, který by překračoval hranice  žánru, ale minimálně „I Got A War“, „Take It“, „Little Man“ či skvělá „Losing End“ naznačovaly vyšší ambice a dodnes jsou velmi svěží. Jenže Gluecifer rozložily osobní ambice, kytarista Captain Poon si založil kapelu Bloodlights, ale i přes čtveřici vydaných alb s ní velkou díru do světa neudělal. Jeho vrcholem v mezičase bylo angažmá v sólové kapele legendárního Markyho Ramonea, ve které se v roce 2016 objevil při jednom turné. Pro Poona se jednalo o splněný sen, ale jeho sólovou kariéru to nikterak neotevřelo.

Co si Poon a druhá vůdčí osobnost kapely Biff Malibu slibují od comebacku Gluecifer, není jasné. Pokud připomínku starých časů, je všechno v pořádku. Jestli chtějí navazovat na nit přetrženou ve zcela jiné době, půjde to velice ztuha. Deska má zpoždění skoro dvacet let, za které se na scéně změnilo mnohé, i přes stále udržovanou kvalitu mohou Gluešcifer působit trochu nepatřičně, a skutečnost, že byli kdysi jednou z nejprodávanějších norských kapel působí jako pohádka z časů, kdy byl internet v plenkách. Pětice z Osla na novince „Same Drug New High“ působí jako klubová kapela, která dokáže odehrát výborný energický koncert, ale sílu se jí zcela nedaří dostat do studiové podoby. Nebylo to tak vždy, protože v době debutu „Ridin' The Tiger“ z ní jiskry lítaly i na desce, oproti tomu „Same Drug New High“ působí velice usedle a skoro až fotrovsky.

Špatná nahrávka to není, má všechny zásadní atributy tvorby Gluecifer, otvírák „The Idiot“ naznačuje, že kapela energii neztratila a titulní „Same Drug New High“ může naznačovat vyšší komerční ambice, ale brzy začne upadat do mírné letargie, takže si uvědomíte, že po dvaceti letech byste chtěli hity nabušenou kolekci a místo toho dostáváte materiál, která místy působí jako spíchnutý horkou jehlou. Pár vrcholových okamžiků deska nabídne, „Armadas“, „1996“, „Mind Control“ a „Another Night, Another City“ jeví známky neobyčejnosti a starým fanouškům se  lehce zvedne tep, ale pak jsou tu „The Score“, „Made In The Morning“ nebo „On The Wire“, v nichž Gluecifer působí poměrně obyčejným, až opotřebovaným dojmem. Vyčítat jim to netřeba, protože v padesáti to už nejde tak jako v pětadvaceti a po takové době mohlo být mnohem hůř.

Uvidíme, o jak silný startovní výstřel k nové etapě kariéry, která se tímto otevírá, se jedná. Novinka za staršími alby trochu pokulhává, ale přesto se nejedná o průměrnou či slabou nahrávku. Budoucnost je otevřená a i přes výhrady ji Gluecifer ještě mohou výrazně zúročit ve svůj prospěch.