INFINITY DREAM - Silver Lining

Když Chris Bennett potkal Dinu Altum, jeho hudební směřování nabralo trochu jiný kurs. Na přelomu tisíciletí společně s Johnem Wootenem hrál v power metalové kapele Widow, v níž se krátkodobě mihnul i bubeník Marc Anthony (stihl se zapsat na jedno z pěti alb kapely). Ačkoliv Widow nikdy neohlásili konec, jejich aktivita po vydání desky „Carved in Stone“ v roce 2016 povadla, a když Chris, John a Marc přibrali na konci minulé dekády do party klávesandu a zpěvačku Dinu, vrhli veškeré síly do nově vzniklé kapely Infinity Dream, kterou by za určitých šlo charakterizovat slovy klidná voda břehy mele. Oproti Widow jde o klidnější vodu, její klid a určitá usedlá opatrnost však občas dosahují takové míry, že kolem vás Infinity Dream nenápadně proplují a břehy se ani nehnou.

Může za to v první řadě fakt, že Bennettův hlas je poměrně měkký (v úvodu desky mi občas naskakovaly v souvislosti s jeho zpěvem asociace na Mariana Golda z Alphaville), Dinin vokál je ještě o něco jemnější a v téhle konstelaci se příliš nedaří nakopnout kontrast nebo jiskření mezi zpěváky, jejich spolupráce je příjemná, ale tak nějak bez konfliktů, bez jiskření, bez vzrušení. V druhé řadě, navzdory tomu, že Bennettova kytara v riffech i sólech občas má tendence kousnout a díky ní většina skladeb rozkvete, celkový sound, často ještě změkčovaný Dininými klávesami, je poměrně neškodný, což je celkem v symbióze s nasládlými melodiemi, jenže s postupujícím časem začíná být plyšového hýčkání trochu moc. Přičtete-li k tomu fakt, že rytmika také nemá potřebu kapelu někam příliš tlačit a do opatrného výrazu přispívá poměrně statickým výrazem, je zaděláno na poměrně nevýrazný výsledek.

Přitom vezměte třeba skladbu „Lost Embrace“ (kandidátů, na kterých by šlo demonstrovat potenciální sílu Infinity Dream, by bylo víc). Začne poklidným vybrnkáváním, emotivně ukňouraným zpěvem, který se o pozornost bezpochyby řekne, vyhrotí se do hodně naléhavé pasáže a šlapavého tempa, změny nálad a tempa působí poměrně dynamicky, po melodii se dá velmi příjemně sklouznout, kytarové sólo znásobí napětí, a důvod, proč si Infinity Dream poslechnout, je velmi rychle na světě.

Proč tohle kouzlo nefunguje celých čtyřicet minut, když kapela používá poměrně monotónní autorský vzorec, je otázka, jejíž možné řešení je naznačeno o pár řádků výš. K šikovné kytaře, dobrým melodiím a solidnímu zpěvu by to chtělo přidat daleko větší porci odvahy a vášně, a akcie zatím poměrně nenápadných Infinity Dream by mohly stoupat nahoru.