MAYHEM - Liturgy Of Death

I když Mayhem vydávají desky ve velkých časových rozestupech, jejich přítomnost se jako had vine celou black metalovou historií. Pomiňme události, které se kolem kapely rozpoutaly v devadesátých letech a způsobily, že většina obsazení skončila buď na krchově, protože to je jen začátek (ač mediálně nejpřitažlivější) party z Osla. Z té doby jsou v Mayhem tři přeživší členové, bubeník Hellhammer, basista Necrobutcher a zpěvák Attila Csihar, ovšem jejich přítomnost vždy nezaručovala přímou souvislost s původní hudební tvorbou. Jako comebackové album kapela bez Attily vydala netradiční, experimentální album „Grand Declaration Of War“, které ukázalo, jak se Mayhem snažili co nejdál uniknout stínu „De Mysteriis Dom Sathanas“ a zesnulého Euronyma. I když tohle dílo zůstává v diskografii nejodvážnějším a nejkontroverznějším, není v tomto ohledu osamoceno.

Po Attilově návratu v roce 2014 vyšla deska „Esoteric Warfare“, která na „Grand Declaration Of War“ nenavazovala, ale i tak přinášela netradiční materiál. Stejně jako na začátku milénia, tak i v minulé desetiletce jako kdyby se Mayhem lekli, kam až jsou ochotni zajít a rychle zařadili zpátečku. U dávné „Chimery“ to nebylo tak zřetelné, ale u alba „Daemon“ z roku 2019 byl rychlý úprk do bezpečného hájemství „De Mysteriis Dom Sathanas“ hmatatelný. Bylo jasné, že se z Mayhem stala konzervativní kapela, přestože proti konvencím vždy bojovala. Jenže čas se zastavit nedá a jelikož těmto satanášům bylo dávno padesát, nelze od nich čekat bůhvíjaké vylomeniny. Ostatně i Varg Vikernes, který kdysi v jejich řadách platil za největšího progresivistu a pošuka, se v rámci Burzum uklidnil a nemá čím překvapit. Mayhem také ne, protože doby chaosu a odvážného experimentátorství jsou dávno pryč a jen málokterá deska to dokáže tak krásně definovat jako novinka „Liturgy Of Death“.

Není z ní cítit jasná a neobytná touha být druhou „De Mysteriis Dom Sathanas“, jako tomu bylo u „Daemon“, ale přesto je nahrávka konzervativní a očekávatelná. Spojnice do devadesátých let se objevují, ale kapela je občas maskuje za odlišnější vyznění, které zejména v závěrečné „The Sentence Of Absolution“ odkazuje na „Esoteric Warfare“. Není to na škodu, protože deska z roku 2014 se s odstupem času jeví jako jedna z nejlepších z diskografie Mayhem. Povětšinou však kapela jede ve známých kolejích, nevybočuje z letitého schématu, spíše svůj styl piluje a zdokonaluje. Už s úvodní “Ephemeral Eternity“ kytary Telocha a Ghula uctívají odkaz otce zakladatele Euronyma a rozpoutávají mrazivou, blasfemickou vichřici, kterou podporuje neúnavný Hellhammer jako nestárnoucí motor kapely. Když s následující „Weep Of Nothing“ přihodí do placu špetku thrashového feelingu, jde v zásadě o přihlášení se k dávným kořenům black metalového žánru.

Přestože Mayhem novinku natočili s rutinním přehledem starých pardálů, je cítit, že na ní vybírali skladby promyšleným způsobem, protože za celých čtyřicet devět minut nemáte snad ani jednou pocit prázdnoty či promarněného času.  A to ani ve chvílích, kdy se ozvou jasné odkazy na „De Mysteriis Dom Sathanas“ v „Realms Of Endless Misery“, za což může hlavně Attila, který volí podobný styl zpěvu jako kdysi, čímž dokáže navodit podobnou atmosféru. Jediné, co může celkový dojem trochu pokazit, je skutečnost, že Teloch s Ghulem jako výhradní autoři materiálu, nemohou mít dobu začátku devadesátých let v DNA a může panovat podezření, že při komponování desky plnili zadání zbylých členů, kteří si tuto dobu v Mayhem pamatují. Není tak silné jako u minulého alba, ale úplně se nevytratilo.

O zklamání se v případě „Liturgy Of Death“ mluvit nedá. Pokud bychom volili nejpříkřejší slova, lze zmínit dojem určité rutiny, která albem prostupuje. Jenže fanoušci stárnou spolu s kapelou a takový přístup jim vadit pravděpodobně nebude.