STARBENDERS - The Beast Goes On

„Najdi si kapelu, která zvládne všech padesát milionů rockových žánrů…“, láká na čtvrté album „The Beast Goes On“ svébytná americká formace Starbenders hláškou, která je stejně varovná jako přitažlivá – hledáte-li kapelu, která je žánrově jasně vymezená, tady neuspějete. Hledáte-li někoho, komu je přirozené a lehkonohé proplouvání mezi žánry (bavíme se o gotice, punku, glamu, popu, synth-rocku, alternativních odbočkách, tanečních tendencích, emotivních prožitcích i retro náladách) víc než vlastní, jste na výborné adrese. To už se o Starbenders nějakou dobu ví, na předchozích deskách vařili ze stejných ingrediencí a pokud se v jejich výrazu něco málo změnilo, tak snad jen to, že jsou o ždibec hravější a popovější než v minulosti.

Dalo by se to klidně připsat faktu, že v sestavě kapely došlo po čase zase jednou k personální změně, což není u Starbenders kdovíjak oblíbená disciplína. U bicí soupravy nahradila Emily Moon novicka Qi Wei (i třetí bubenice v řadách Starbenders je dáma) a kapela její příchod komentovala docela svérazně - „Když se poprvé připojila, neuměla plynně anglicky, takže jsme komunikovali čistě hudbou. To nás donutilo vrátit se k nejoriginálnější formě komunikace“. Stejně tak Starbenders okysličili produkční tým, byť producentů bylo víc, hlavní taktovku přebral Matthew Pauling, který zvýrazněné popové nálady oblékl do přiléhavějšího zvukového kabátu.

Otázka, jestli tím Starbenders neztratili část kouzla, s kterým tak prostopášně hýřili na albu „Take Back the Night“, má jednoznačnou odpověď – ano. Titulní skladba na úvod alba to naznačí jen velmi decentně, protože nadrzlý mód a kdesi vzadu jasně hmatatelná gotická atmosféra, punková nadrzlost a obecná poťouchlost v poměrně sytém a důrazném zvuku se ještě velmi obratně propojí s postupně čím dál dominantnější nasládlostí (stejně jako v divoké pumpovačce „Nothing Ever Changes“), aby postupně začala trochu ustupovat. Ale není to přímočarý ústup – intenzivní retro v sympaticky oprásklé „Chantilly Boy“ a halucinogenní nálada v „Cold Silver“ dělají tuhle cestu daleko barevnější.

S představováním alba začali Starbenders už před dvěma lety a asi nebyla náhoda, že jako první singl se objevila píseň „Tokyo“. Náladovka s výraznými syntezátory jasně deklaruje, že v tomhle období je kapele bližší alternativní pop-rock, než ryze rockové vyjádření, fakt, že na minulé desce Starbenders sáhli při výběru coveru do zásob Alie Coopera a nyní nasávali u cukroušů All The Damn Vampires také leccos naznačuje. Tomuto trochu kontruje finální výpůjčka „21st Century „Digital Boy“ od Bad Religion jako kdyby měla signalizovat, že Starbenders nechtějí úplně opustit již dobitá teritoria (to, že obě výpůjčky kapela pojala po svém, není třeba zdůrazňovat), či temněji laděná skladba „June“.

Inu, na tom, že Starbenders pokukují po padesáti milionech rockových žánrů a pěchují je do jedné diskografie, asi něco bude. Dělají to dobře, i když na „Take Back the Night“ to udělali (pro rockery) zábavnější formou.