TRIUMPHER - Piercing the Heart of the World

Řečtí Triumpher nosí kalhoty, ovšem kdyby členové kapely pobíhali po pódiu v bederních rouškách a s bicáky promaštěnými litry oleje, asi by se dávný pamětník nejdivočejších časů Manowar ničemu nedivil. Partě, jež v sedmém roce existence vydává třetí album, nahrává do karet stav, v němž se Manowar (a klidně lze zmínit i ve stejné bídě plácající se Virgin Steele) již řadu let nachází. Dobu, kdy z Manowar naposledy vypadlo dobré album, už ani na prstech čtyř rukou nedopočítáte, a tak každý, kdo má chuť užít si novou nahrávku epického, heroického a vydatně osvaleného heavy metalu může vzít za vděk kdejakou solidně udělanou náhražkou.

Byť se v souvislosti s Triumpher dá bez uzardění žonglovat s pojmem epigon Manowar (a bavíme se o čemkoliv, co z dílny Triumpher vypadlo), nechci být vůči nim zbytečně jízlivý, protože novinka „Piercing the Heart of the World“ se jednoduše dobře poslouchá. Triumpher mají v žilách naklonovanou DNA Manowar, navzdory tomu, že na „Piercing the Heart of the World“ strávíte ve společnosti Triumpher třičtvrtě hodiny, může být hledání nějakého osobitého příspěvku (počítat k němu občasné zachroptění by bylo hodně odvážné, a tak se dá kvitovat alespoň fakt, že Triumpher dobře využívají lyrické odkazy na svoji domovinu) naprostá sysifovská dřina a ve výsledku marná snaha, nicméně manowarský plamen, který na tři roky starém debutu Triumpher teprve rozfoukávali, tady už hoří poměrně vydatně.

Pomáhá tomu fakt, že vokál Marse Triumpha (i přezdívka Antonise Vailase leccos signalizuje) chytá Adamsovu barvu hlasu i manýry poměrně často, že baskytara (ať už ji drží v ruce principál Mars nebo Stelios Zoumis) se občas dostává do popředí, že melodické postupy jedou zcela podle návodu Joyeho De Maia a hrdinský patos stříká z celé nahrávky až k obloze. Jediným bodem, který si Triumpher zatím nemůžou odškrtnout, je skutečnost, že žádná z jejich skladeb za sebou nenechává tak výrazný otisk, jako vytvořily v portfoliu Manowar „Kings Of Metal“, „Warriors of the World United“, „Hail And Kill“, „Heart Of Steel“, …

Úvodní „Black Blood“ odhalí vše. Pokud vám voní heroičnost, melodičnost, patřičné nasazení i nezbytný ječák, Triumpher vás už v tuhle chvíli spolehlivě lapí. Vyjma výpravnějšího úvodu skladby „Ithaca (Return of the Eternal King)“, a následného vlažného předělu desky v podobě kraťasu „Vaults of Immortals“ (z nichž zavane lehká vůně DeMaiova výstupu do hor („Mountains“)) pumpují do vás Triumpher pompu v duchu úvodní skladby s nekonečnou intenzitou do poslední noty. Příznivci Manowar si po poslechu desky asi postesknou, že je strašná škoda, že takto laděná deska na podobné kvalitativní úrovni od jejich miláčků už asi nikdy nevypadne. Triumpher jsou oproti debutu přesvědčivější, jenže užitá kadence pojmu Manowar je tak intenzivní (a snížit ji nebo se jí vyhnout, je nemožné), že to snahu Triumpher trochu degraduje.