MŇÁGA A ŽĎORP zahráli novější věci i staré osvědčené klasiky, jako třeba „I cesta může být cíl“, „I love you, love me too“, „Nagasaki Hiroshima“, „Co zbývá mi ještě“ a „Hodinový hotel“. Instrumentálně vše velmi dobře zahrané, aby ne, vždyť jde vesměs o aranžované několika-akordové písničky, které MŇÁGA A ŽĎORP hrají již léta. V jednoduchosti je často síla, a to je přesně případ MŇÁGY.
Ale... Na koncertě bohužel nešlo přehlédnout (aspoň já to tak cítím) určitý afektovaný a zároveň unavenější dojem, který u mne vyvrcholil předlouhým a, myslím, samoúčelným a neprožitým saxofonovým sólem v „I love you, love me too“. Chyběla mi ta důvěrně známá a nádherná energie MŇÁGY...
Jakoby spíše show, než prožitek a sdělení. Únava? Přesycenost? Vyčerpanost? Na kapelu působící roztancovaně-náctileté výskající publikum? Ztráta autenticity? ...? Naštěstí se vše obrátilo. Nečekaně, absolutně nečekaně!!!!!! V posledních šesti skladbách počínaje písní „Nechám si projít hlavou“ jsem poznal starou dobrou MŇÁGU, plnou prožitého veselého pesimismu, ironie, souhry – plnou nezaměnitelného vyzařování. Naštěstí.
A nazvučení? Dorazil jsem trochu později, v tu dobu příjemný a čitelný zvuk, nerval uši, byla nádherně slyšet i basa... Časem to bylo horší – nebylo moc rozumět hlasu, vše převýškované, ale po nějaké době se to ale zase upravilo.
Kořeny skupiny MŇÁGA A ŽĎORP (v překladu z valašštiny „sračka a krám“) sahají do roku 1983, kdy byla založena skupina SLEPÉ STŘEVO. Část tvorby SLEPÉHO STŘEVA později MŇÁGA natočila pod svým jménem. Paralelní kořeny osmdesátých let sdílí projekty MINIMÁLNÍ ORCHESTR, HAPPYEND a SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA. MŇÁGA jako taková vznikla v roce 1987.
Kapela má podle mě své nezastupitelné a nesmrtelné místo v hudební (a díky jedinečným textům i literární) historii. Je totiž nezaměnitelná a zároveň intenzivní, a to je vzácnost.
|
