Dánská Manticora si na sebe svým způsobem sama připravila past. Poté, kdy frontman napíše román a kapela na jeho základě vytvoří dvě alba, přičemž každé natáhne více než na hodinu a přitom na nich nenechá prostor na nějaké vyloženě slabší chvíle, co většího může v dalším kole fanouškům nabídnout? Pokud by nestačil argument, týkající se velmi silného dvojzápřahu „To Kill to Live to Kill“ a „To Live to Kill to Live“, můžete si klidně pomoci i kombem z Černého cirkusu, v němž si při prvním dílu Manticora sáhla na svůj absolutní vrchol, či kterýmkoliv z dalších pěti řadových alb, na nichž kapela nikdy nešlápla vedle.
Důležitá zpráva je, že se dánské čtveřici z potenciální pasti podařilo uniknout, i když až taková šťavnatá pastva pro uši jako v předchozích kolech to tentokrát není. Je nesmysl hledat důvody v tom, že při promíchávání hrubých nálad Nevermore a vzletnosti Blind Guardian, na jejichž základ Manticora s důvtipem inovativního řemeslníka montuje vlastní tvář, se víc ke slovu dostává agrese a divokost, jež se nejzběsilejších momentech dostává až na hranu chaosu, v tom, že Manticora byla tentokrát poměrně střídmá a natočila jednu ze svých nejkratších nahrávek, takže nebylo tolik prostoru pro exhibici, či v tom, že poté, co ji opustil bubeník Lawrence Dinamarca (pouze na studiové bázi, při živé verzi by snad měl s kapelou nadále pokračovat), kapela zatloukla, kdo má bicí party na starosti. Manticoře sluší, když se kolem vás prožene jako smršť, na nižší melodickou nápaditost sice krapet žehrat lze, ale nebyl by to žádný hlasitý nářek, a bicí působí velmi životaschopně a živočišně, takže rozhodně nezní tak, jako by je měl nabušit nějaký automat.
Faktem je, že je někdy docela náročné zorientovat se v každém okamžiku bohatého děje, ale Manticora umí zpravidla ve správný moment podstrčit nějaký záchytný bod, ať to je povedené stopování hlasových postupů Hansiho Kursche, skluzný refrén a nebo sázka na vláčnější tempo – asi i proto, že nejde o úplně nejtypičtější moment desky, z alba vyčnívají rozvážnější emoce (bez poklesu intenzity) v „Angel Of The Spring“. Hlavní podstata je však ve skladbách, které mají při perfektním instrumentálním provedení tendenci urvat vám hlavu – „Necropolitans“, „Demonday“, „Golem Sapiens“, či finální „Día De La Muertos“ (thrash, black, progres…, vyberte si), možná by jim slušela větší pestrost, ale na tu Manticora v rámci jednotlivých skladeb zcela cíleně příliš nehraje.
Vysokooktanový metal, doporučený pouze pro silné povahy, ohlašuje desku vydavatelství Mighy Music. Je velmi snadné s touto charakteristikou souhlasit.
|
