Docela nečekaný comeback zažili tihle milovníci těžkého boogie, jižanského rocku, country, stonesovské zhýralosti a těžkých zeppelinovských riffů. A ještě nečekanější je, že patnáct let od poslední řadovky vydávají další album. Bratři Chris a Rich Robinsonovi zakopali válečnou sekyru o pár let dříve, ale pořád se tak nějak počítalo s tím, že The Black Crowes budou už jen ždímat důvěrně známou nostalgii, objíždět turné se starými hity a mlýnek na peníze obou sourozenců podpoří najatí muzikanti, kteří s pravou podstatou kapely nemají nic společného. Opak se ukázal být pravdou a člověk se za prvotní podezřívavost musí oběma hlavním protagonistům omluvit. Nejprve k sobě přijali starého parťáka, basistu Svena Pipiena (ke štěstí by asi už stačil jen kytarista Marc Ford, jehož však kdysi ze sestavy vystrnadila silná heroinová závislost) a pak oznámili novou desku.
Když si člověk vzpomene, že se The Black Crowes před patnácti lety loučili v ne zcela optimální formě s albem „Before The Frost… Until The Freeze“, které podtrhlo, že kapela byla na konci první desetiletky nového milénia zcela vyčerpaná a o dávných výkonech z devadesátých let si mohla nechat jen zdát. I když poslední deska kvalitu měla, zabředávala do country více než fanouškům bylo po chuti, protože The Black Crowes vždycky stavěli na živelném odkazu Aerosmith a The Rolling Stones více než na opěvování krás domoviny a medové zvuky španělky vždy čechrali ostrými riffy Jimmyho Pagea. Nejlépe jim to šlo na začátku devadesátých let, první trojice alba „Shake Your Money Maker“, „The Southern Harmony And Musical Companion“ a „Amorica“ je nedostižná, ačkoliv k nim kapela během let přihodila i dobré kusy „Be Your Side“ či „Warpaint“. Kupodivu k lepším kusům diskografie budce patřit i novinka „Happiness Bastards“
Místy se zdá, že The Black Crowes na ní našli ztracený recept na skvělou písničku a že mají energie jako za mlada. Nezní až tak bezprostředně jako na slavném debutu „Shake Your Money Maker“ a nemá v zásobě ani skvělé hity typu „She Talks To Angels“ nebo „Jealous Again“, přesto je nový materiál dost dobrý a kompozičně výrazný. Zejména první polovina alba zní, jako kdyby se bratři Robinsonové chtěli vrátit do dob největší slávy, z debutu si berou hitovost a z „Amoricy“ zemitost a instrumentální vyspělost, k čemuž sedí i poněkud hrubnoucí Chrisův hlas, jako doklad toho, že se cítil vždy být spíše bluesmanem nebo divokým rockerem ve stylu Axla Rose nebo Stevena Tylera. Jenže když za to pořádně vezme jako v úvodní „Bedsides Manners“, je z toho malý rock n`rollový svátek, skoro stejný, jako když loni na podzim se z důchodu mezi živé vrátily ostatky Micka Jaggera a Keitha Richardse.
Na nečekaně energický a živelný úvod The Black Crowes naváží trochu houpavější „Wanting And Waiting“, která více míří k bluesovým tradicím, stejně jako jedna z nejlepších věcí kapely v tomto tisíciletí „Cross Your Fingers“, jejíž silná melodie v refrénu nepůsobí vlezle, ale rozhodně ji dlouho nebudete moci dostat z hlavy. „Wilted Rose“ s hostující mladou hvězdou americké country Lainey Wilson je vítaný oddych po předchozích tvrdě rockových věcech. Dobré zjištění je, že výlet do country se nestane normou pro zbytek desky, přestože na proklatě vysokou úroveň prvních čtyř skladeb se The Black Crowes vrátit nedokáží, ač „Dirty Cold Sun“ má ještě síly dost. Soudržnost alba trochu rozbijí „Bleed It Dry“ a závěrečná „Kindred Friend“, vracející se trochu zbytečně do šedesátých let a v druhé jmenované i k tehdejší psychedelii, což není poloha, která by The Black Crowes příliš slušela. Naštěstí mezi obě skladby kapela protlačila svižné rockovky „Flesh Wound“ a „Follow The Moon“, které nemají tolik entuziasmu jako věci předchozí, ovšem o svých kvalitách přece jen přesvědčí.
Kdyby se při finálovém resumé tvrdilo, že největší přínos desky je, že vůbec vyšla, byli by na tom The Black Crowes prachbídně. Ačkoliv se s albem nepočítalo, největší cenu na něm mají skladby samotné. Z nich je znát, že The Black Crowes nezapomněli, co z nich udělalo velkou kapelu, která si na začátku devadesátých let hleděla z očí do očí s Metallicou či Mötley Crüe. Dnes je doba jejich rozpuku dávno pryč, ale s novým albem dokáží udělat radost zejména fanouškům, kteří znají předchozí počiny. O to však šlo v první řadě, ne?
|
