Vlastně to ani nebylo až tak velké překvapení. Stratovarius už dlouho dávali najevo, že jejich vnitřní síla může skály lámat. A s příchodem klávesáka Jense Johanssona a bicmena Jörga Michaela nejenže se znásobila, ale vzájemná chemie zafungovala tak báječně, že od vydání desky „Episode“ lze éru Stratovarius rozdělit na dobu před tím a po tom (a pak ještě jednou po tom…). Zásadní deska nejen v historii skupiny, ale i z hlediska metalu. Deska, kterou se Stratovarius natrvalo vecpali na hvězdnou oblohu, deska, jejíž příchuti i postupům se budou mnozí snažit přijít na kloub a (nutno podotknout, že zpravidla i marně) přiblížit se.
Těžko u téhle desky zachovat chladnou hlavu a neohánět se superlativy. Nedá se říct, že by album oslnilo nějak výrazným sázením neotřelých nápadů, struktura desky je nápadně podobná té předešlé i těm budoucím. Hlavní klad je v soudržnosti a komplexnosti, kde každá ze skladeb tvoří nezbytnou část skládanky, nic nechybí a hlavně nic nepřebývá. Zmiňovat se o výkonech jednotlivých muzikantů je naprosté nošení dříví do lesa, naštěstí někdy může i all-star sestava ( i když do téhle kategorie lze s čistým svědomím zařadit některé členy kapely až právě díky tomuto albu) fungovat jako světlonoš. Na to, o jak silnou věc se jedná, určitě není bez zajímavosti, že Jens Johansson i Jörg Michael se ke kapele přidali až v době, kdy byl napsaný kompletní materiál pro celou desku (Jörg údajně dokonce až deset dní před nahráváním). A jen to potvrzuje Tolkkiho vládu nad kapelou. Mimochodem, je fantastické, jak nevyzpytatelné jsou někdy cesty osudu, kdo ví, jestli by se tahle sestava kdy sešla v jedné zkušebně, nebýt turné kapel Headhunter, Accuser a Antidote, kde se Tolkki, fungující coby zvukař, s Jörgem seznámil.
Nezbytná procházka po jednotlivých skladbách se může držet už osvědčených bodů. Na úvod lámání rychlosti světla v úvodních „Father Time“, „Will The Sun Rise?“, definitivní překonání světového rekordu ve sprintu a skoku do výšky zároveň ve „Speed Of Light“ či další veselá větroplachovina „Tomorrow“. Přesně podle tohoto schématu (bohužel?) budou Stratovarius ještě dlouhá léta vyrábět svoje největší koncertní tutovky. Důležitou roli tentokrát hrají i balady. Citlivě zaranžované smyčce či atmosférická výpomoc Sibeliova sboru v „Seasons Of Change“ a v závěrečné křehké „Forever“ tvoří báječný protipól veškerému rychlostnímu divočení. Stratovarius se stále vyhýbají uplakánkovství a jejich pomalé věci jemně hladí bez přehnaných dramatických póz. V instrumentálkách „Episode“ a „Stratosphere“ na sebe pochopitelně strhává maximální pozornost Timo Tolkki, ale vkusně a bez jakékoliv přeplácanosti (i když v té druhé se myšlence na Yngwie Malmsteena prostě nelze ubránit). A zbývají nám už jen barevnější, propracovanější záležitosti, ve kterých skvěle vyniká vyváženost jednotlivých nástrojů, účelné spojení rychlosti a myšlenek, či dobře využitá dramatičnost. Ač v pomalejším duchu, rozhodně nejde o žádné zklidnění, dějem a emocemi Stratovarius nešetří. Z těchto kousků mě nejvíc oslovuje „Eternity“, postavená na pomalejším důrazném houpavém tempu. A ještě jedno překvapení na závěr (lépe řečeno uprostřed :-) ). Ve světle aktuálních prohlášení Tima Tolkkiho (ještě na ně přijde řeč…) určitě zaujme jediná autorská píseň (na řadovce Stratovarius) Tima Kotipelta „Uncertainty“. Ač z trochu jiného soudku, do koncepce desky skvěle zapadá a je trochu škoda, že Timo Tolkki vládl Stratovarius tak pevnou rukou a nepřipustil podobné naředění svých myšlenek častěji.
Musím se přiznat k jedné (už dávno diagnostikované) závislosti. V době, kdy vyšlo album „Episode“ jsem patřil k totálním a šíleným speedomilcům, takže asi těžko koho překvapí, že si tenhle kotouček odnese plný počet bodů. Dřív bych vykřikoval něco o genialitě, bez ohledu na to, že se Stratovarius drží (a ještě chvíli budou) jedné a té samé šablony. Jenže, vážení, tak, jak mě mrazilo při poslechu „Episode“ v roce 1995, tak naprosto stejně mě tahle deska sráží na kolena i dnes. A tak velebím všechny, kteří tehdy přiložili ruku k dílu a vypustili tenhle majstrštyk. Čím byl v osmdesátých letech "Keeper", tím je pro mě v letech devadesátých „Episode“. Precizní, nabušená záležitost, profesionálně vyleštěná do nejmenšího detailu, která má přesvědčivost, obrovskou sílu i duši zároveň. Síň slávy jako vyšitá.
|
