K německým Brainstorm mám již poměrně dlouhou dobu v základu podobný vztah, jako k české fotbalové reprezentaci. Sem tam mne potěší jejich výkon, ve kterém nezanedbatelnou roli hraje výkon výjimečných jedinců. Sem tam nemůžu přijít na chuť jejich projevu, sklouzávajícího k nenápaditému stereotypu a s případným neúspěchem tak nějak podvědomě počítám (samozřejmě, častější prohry reprezentace obvykle prožívám alespoň o pár minut déle :-) ). Především jsem však vždycky trpěl neodbytným pocitem, že tenhle spolek je pisálkovskou obcí trvale lehce přeceňován. Sice se Brainstorm mohou řadit mezi silnější (s některými z minulých alb i mezi nejsilnější) mančafty Evropy, ale titul? Jen v divokých snech.
Z tohoto pohledu představuje album „Downburst“ jen drobný krůček. Naštěstí (ač se mnou zřejmě zastánci temnější tváře kapely nebudou příliš souhlasit) směrem kupředu. Ke stálým jistotám, tedy famóznímu vokálu Andyho B. Francka a schopnosti psát tvrdé a přitom vzletně chytlavé melodie, přibyla i přiměřená míra pozitivismu, který tvorbu Brainstorm posunul vstříc „komerčnějším“ (ale v tomto případě je tento pojem velice ošidný) vodám. Nakolik je to zásluha producentské taktovky všudybyla Saschy Paetha a jeho věrného druha Michaela „Miro“ Rodenberga je otázka (obzvlášť, když druhý jmenovaný s Brainstorm vydatně kooperoval už na minulých počinech). Vzhledem k tomu, že platí „kolem čeho se tahle dvojka mihne, obvykle stojí za to“, určitě bych při závěrečném sčítání plusů bral jejich účast jako hodně důležitý okamžik alba „Downburst“.
Brainstorm se stále drží razantního mixu heavy a power metalu, ovšem už zdaleka nejsou tak agresivní. Drobnou daní za větší přístupnost skladeb je určitá ztráta „státní suverenity“, kdy lze Brainstorm snadněji přirovnávat k podobně znějícím spolkům, za všechny jmenujme Primal Fear či Nocturnal Rites. Samozřejmě, že na tradičně ostré sypačky v duchu zářezů z počátku tohoto století člověk narazí. A to hned v úvodní (to abychom nevyplašili starousedlíky) „Falling Spiral Down“, která by klidně mohla zaujmout čestné místo mezi nejpovedenějšími „typickými“ songy Brainstorm. Zamíchání poznávacích znamení kapely do vlivů syrového amerického hard rocku v následující „Fire Walk With Me“ působí velice zajímavě. Ovšem nejpovedenější kousky (příznivci dávných časů, nekamenujte mě!) hledejte ve stadionovce „How Do You Feel“, a uvolněné a zpěvné „Surrounding Walls“ s (na poměry Brainstorm) téměř bombastickým úvodem (v mém případě stoprocentně platí „I´m the key to unlock your door…“). Nezmínit ještě jednou excelentního Andyho B. Francka nelze. Jednak díky jeho standardně skvělému výkonu na celé desce, ze kterého si dovolím vypíchnout zejména jeho emotivně vypjatý projev v „End In Sorrow“ a jednak i díky tomu, že uvolněnost, ve které se odehrává podstatná část desky, zřejmě definitivně přešmikne dráty k odkazu na Andyho další působiště v Symphorce.
Možná lze posun směrem k větší líbivosti považovat spíš za sázku na jistotu, než za nějaký progresivní vývoj. Přes to všechno Brainstorm neztratili vlastní výraz a dosyta uspokojí ty, kteří touží po agresivitě, i ty, kteří žadoní po melodiích. A protože se Brainstorm celkově vyhnuli náznakům jakéhokoliv kolapsu, na rozdíl od naší kopací squadry by je s „Downburst“ čtvrtfinále určitě neminulo. A dál? To už je otázka do dalšího kola. Rozhodně bych o osud tohoto (a úroveň dalšího) počinu neměl žádné obavy. A poprvé bych i souhlasil s tím, že Brainstorm můžou patřit mezi elitu.
|
