 Ačkoliv na hlavu kapely pěji pouze jen a jen chválu a to opravdu ve velkém měřítku, tak tentokrát se budu držet trošku při zemi. Možná teď nebudou fanoušci věřit svým očím, ale myslím si, že v pořadí druhá placka „Sitting By The Fire“ slovenských šílených bohů je jejich nejslabší. Nebudou věřit, protože nemálo jich ji považuje naopak za zlatý vrchol. Já mám však jiný názor. Ne že by to nebyla deska kvalitní, to je víc než dost, ale chybí mi tu výraznější nápady, kterými jsou ostatní alba plné. Řekl bych, že se Hirax snažil udělat až moc komplikované věci a je to občas na škodu. „Sitting By The Fire“ je bezesporu na poslech nejsložitější a nejmíň dostupná nahrávka kapely vůbec. Na druhou stranu to má výhodu v tom, že si fanoušek může stále hledat nové momenty, kterých si před tím nevšiml. To se ale dá říct o všech jejich albech. I nejpřímočařejší disk „The Wilderness“ stále ukrývá nové a nové překvapení. Na debutu „Inhuman & Insensible“ se na povrch prodíral čistý vokál, který byl ale většinou ušlapán chropotem druhého pána zpěváka. Zde je to už o něčem jiném. Čisté vokály tu dostaly opravdu spoustu prostoru. Do snivých poloh, kterých je „Sitting By The Fire“ spoustu, to padne jak prdel do bavlněných slipů. Zadumaných a jakoby bezstarostných momentů tenkrát Hirax uvařil hodně. LUNATIC GODS tím dostali zase trošku jiný nádech. A jaké jsou pro mě nejzářivější momenty? Určitě dvojka „I´ll Never Betray“ s krásně netradičním refrénem, psychárna „Smile“ a bláznivá „The World Is Full Of Lies“. Nahrát „Sitting By The Fire“ jiná kapela, tak pěji chvály daleko větší, ale jelikož vím, že LUNATIC GODS mají ve své klenotnici blyštivější šperky, tak to v sobě musím prostě trošku dusit..
|
