Apocalyptica dokázala, že metal se dá tvořit pomocí smyčců, Bassinvaders předvedli, že kytara může být přebytečným nástrojem… Které inštrumenty se vlastně dají zahodit a přitom tvrdit, že kapela patří mezi metalové spolky? Německé partě Van Canto stačí bicmen a hlasová ústrojí dalších pěti členů kapely k tomu, aby originálním a svojským způsobem interpretovali nejen pecky ze zlatého fondu metalu, ale i podobně laděné vlastní písně.
A jak to v praxi vypadá? Žádné kytary, žádné klávesy. Dva hlasoví kouzelníci (tzv. „rakkatakka“ duo) Stefan Schmidt a Ross Thompson, kteří „imitují“ kytary (obzlášť pak kytarové sólování je mimořádně výživné :-)!) a basu si v krku hýčká Ingo Sterzinger („dandan“). K tomu přidejte Ingu Scharf a Dennise Schunkeho, sólové zpěváky, kteří ve vlastních věcech jsou velice jistí a ani při převzatých věcech (i když Inge není Tarja a už vůbec ne Bruce a Dennis není Eric… :-) ) neztrácí půdu pod nohama. A pro pořádek je nutno i připomenout, že téměř všichni členové kapely mají k power metalu blízko i bez Van Canta, neb působí (či působili) v „regulérních“ grupách.
Je pochopitelné, že nejsnazší cesta, jak na sebe strhnout pozornost, je sáhnout po řádně profláknutých kouscích. Na svém debutovém albu „A Storm To Come“ sáhli Van Canto po „Baterkách“ od Metallicy, tentokrát se při výběru cover verzí rozhodně nedrželi při zdi. Nightwish, Blind Guardian, Manowar, Deep Purple, Iron Maiden. A při vší úctě k originálům (a možnostem vancantovského provedení) jedná se o hodně zdařilou interpretaci. Pravda, jsou okamžiky, kdy se jen s námahou ubráníte pobavenému povytažení koutků, jako např. „hudrovací“ úvod v „Kings Of Metal“, vytrvalé „dydlidydlidamdamdam“ při „Wishmaster“ či „dandandandan“ úvod ve „Fear Of The Dark“. Instrumentální pasáže, při kterých se těžko vyhnete srovnávání, by mohly být kamenem úrazu. Jenže Van Cantu se daří i při tomto pojetí zachovat celkem věrně charakter a výraz písní. A z tohoto pohledu je guardianovský „The Bard´s Song“ jedním z vrcholů desky. Pravda, tahle křehká balada je pro vokální úpravu jako vyšitá.
Pokud by Van Canto sáhli čistě ke cover verzím, asi bych neměl tendence brát je příliš vážně. Na každou převzatou píseň připadá jedna vlastní, dokazující, že Van Canto nejsou jen imitátoři. Už jen proto, že nepotřebujete žádnou fantazii, abyste z jejich vlastních písní ucítili power metalovou energii. Van Canto mají evidentně rádi Blind Guardian a „předunijní“ Sonatu Arcticu, na jejichž aroma a rukopis lze poměrně snadno narazit. Navíc oproti svému debutu Van Canto výrazně zapracovali na zvuku (pod producentskou taktovkou Charlieho Bauerfeinda), takže deska zní velice razantně a dynamicky. A že tuhle německou partu začíná hudební svět brát vážně, svědčí i hostovská účast Hansiho Kürsche (Blind Guardian).
Van Canto jsou originální, ale přitom jsou na hraně. Na jedné straně si koledují o auru geniality, na straně druhé se asi vždycky najdou znechucení posměváčci, kteří budou Van Canto obviňovat z totálního znásilňování metalu (jeden z mých přátel posměšně konstatoval, že je škoda, že jich není o pět víc, pak by prý i ty bicí mohli dělat na hubu…). Jsou čestnou výjimkou v otřepané frázi, že v metalu (potažmo power metalu) již nelze nic nového vymyslet. Přiznávám, našel jsem okamžiky, nad kterými jsem se, chtě nechtě, musel pousmát. Předpokládal jsem, že opar výjimečnosti strašně rychle vyprchá a zbude jen parodie, ale Van Canto mě stále neskonale baví. Mít v rukou nástroje, třeba by byli jen průměrnou metalovou kapelou. Takhle jsou bezesporu jedineční. A tak ve volbě mezi dvěma extrémy (znechucení vs. totální opojení) se bez váhání stavím do řady nadšených. A pokud se snad někde potkáme a já vám na pozdrav odpovím „dydlidudumdamdam“, aspoň budete vědět, co se mi právě honí hlavou.
|
