Asi před týdnem se na stránkách zinu kolega Pagan rozohnil na téma pravověrných speedařů a stylových odvrátilců. Po dvaceti letech systematického klouzání po speedových vlnách (abych na Pagana navázal) při dalším ochutnávání toho samého ovoce se mi ze všech dostupných emocí nadšení příliš nedostává a kritický rozum (to jsou časy, že už se v souvislosti s mojí osobou sám oháním rozumem :-) ) získává navrch. Ovšem z tohoto pohledu to s novým albem Seventh Avenue „Terium“ nevypadá nijak zle.
Mohl bych se klidně začít rozepisovat nad tím, co pro metal, potažmo pro power metal znamenají jména jako Helloween, Gamma Ray, Stratovarius, Rage, Edguy, Heavens Gate, Scanner, Freedom Call…, a že stavět Seventh Avenue na roveň těmto jménům by mohlo být chápano jako troufalost. I když možná tím zásadním důvodem, proč by tomu tak mělo být, je jen chybějící kapka štěstí. Hudebně (alespoň ve větší části desky) si s nimi Seventh Avenue nemají zas tak co vyčítat – rychlé tempo, chytlavé melodie, v oblacích poletující vokál, chorály… Všechno sice přesně podle kuchařky, ta ale naštěstí netrvá na dogmatickém dodržování ingrediencí a mistru kuchaři je povoleno (alespoň v míře nezbytně nutné pro stvoření dobrého alba) vsadit i na (aspoň trošku) vlastní fantazii.
Pro Seventh Avenue je to šesté (EP „Goodbye“ z roku 1999, po kterém následovala první čtyřletá albová odmlka bývá občas počítáno jako řadovka a v tom případě si ještě jeden prst můžete přidat) album, takže s vyzrálostí a zkušeností se dá tak nějak počítat. Příznivci koncepčních příběhů (tentokrát by se vše mělo motat – kam zas Massacre Records zašantročili textovou přílohu? - kolem alegorií souvisejících s životem, smrtí a vzkříšením Ježíše) by se mohli těšit na vydatnou příběhovou porci a fandové známých jmen určitě ocení, že masteringu se ujal všudybyl Sascha Paeth. Pro všechny maximalisty může hrát roli i fakt, že album má víc jak 70 minut. Ovšem to podstatné je fakt, že přes svou dlouhou délku a nepůvodnost se jedná o soudržný a povedený materiál, který úspěšně oživuje tradice melodicky veselého speedu konce osmdesátých a začátku devadesátých let.
Chcete tip na chuťovky? Obvykle to bývají skladby, které se nějak vymykají ze šablony a tak můžu jen konstatovat „těžko, moji zlatí, těžko“. Speedaři se čtrnáctkrát (intro, i když atmosférické, nepočítám) oblíznou, ve dvou případech tempo zbaladičtí, příznivci kytarových honiček budou na konci pěkně zadýchaní a odpůrci speedu budou nadávat, jak je to strašně podobné nejen všem těm nahoře vyjmenovaným. A všichni budou mít pravdu. Osobně mě tahle deska ze židle nezvedla - to víte, na rozhýbání důchodcovských kolen by to chtělo trochu víc zajímavosti. Ale uši (a stará ukvaltovaná dušička) si celkem pošmákly.
|
