Ať si říká kdo chce, co chce, speed metalový boom se nikdy nekonal. Je to uměle vytvořený blud, zrozený v hlavách lidí, kteří tento styl nesnáší nebo mu nerozumí, a proto mají tendenci míchat jablka s hruškama libovolných jakostí, všechno to naházet do jednoho pytle a vyřvávat, že toho ovoce je „už nějak moc“. Kdepak, ta pravá odrůda, původně vyšlechtěná speed metalovým zahradníkem Kaiem Hansenem, je pouze jedna a ve skutečnosti jí je zatraceně pomálu. Sadařů je mnoho, ale málokterý z nich dokáže odchytit tu správnou chuť, vůni a strukturu prapůvodního stylu. Někdo přimíchá moc power ingrediencí, přičemž úplně zapomene na melodie, další nasype příliš progresivního (a většinou umělého) sladidla a posune tak výsledný produkt do úplně jiných konzumních končin. Jedni z mála umělců, jejichž tvorba se může honosit pravou nálepkou „speed“, jsou francouzští HEAVENLY. Pro gurmány stylu nastal při každém vydání jejich díla poctivý a ničím neošizený hodokvas. A novinka „Carpe Diem“ jejich pusy zase omastí pořádně tučným žánrovým soustem.
Nejdůležitějším faktem je, že věrnost stylu zůstala zachována, nikam se nezahnulo a není tak nutné bolestivě vyvěsit černý prapor za další z kapel, které zanevřely na své kořeny. Úvodní píseň sice může natěšeného posluchače malinko vyděsit, neboť se zde koketuje s progresivně zasekávanými riffy, vše je ale obaleno v těžce melodickém trojobalu a pokračuje se tak v tradici předešlých dvou alb, kde podobné hrátky nebyly výjimkou a ze speed metalového úhlu pohledu se přitom vůbec nic dramatického nedělo. Jenže na rozdíl od desek "Virus" a "Dust To Dust", znatelnější flirt s progresem zůstává na "Carpe Diem" ohraničen pouze úvodní skladbou a album se tím pádem výrazově (!) posouvá hodně zpátky, až k druhému zářezu francouzů "Sign Of The Winner".
O třpytivé klenoty zde tak nebude nouze ani v nejmenším. Naopak, svůdnou a odzbrojující melodičností se blýská každá z devíti skladeb. Taková „A Better Me“ nebo hned následná „Ashen Paradise“ vám vezmou dech rychleji než exekutor nábytek. Především druhá jmenovaná plní všechna kritéria poctivé speed metalové hymny a její bombastičnost málem donutí fanoušky stylu vyříznout si nožem název kapely na ruku, jen aby NĚJAK dokázali svoji vděčnost a až dětsky nefalšovanou radost. To samé platí i pro „Full Moon“ nebo závěrečnou „Save Our Souls“. A kvůli speed metalové předělávce „Ódy na radost“ byste za HEAVENLY položili život!
Nová deska tedy nevymýšlí nic nového, kráčí v tradičních šlépějích kapely (ve kterých je zase VELMI znatelný vzor zmíněného Kaie Hansena a jeho GAMMA RAY) a prošlapává je až na nejzákladnější melodickou vrstvu. A každý došlap je doprovázen obrovskou ozvěnou. Pompa se zde dotýká těch nejvyšších možných vrcholků a jakoby svou velkolepostí chtěla obejmout celý svět. Aranžmá desky je načančanější než princezna Babetka z pohádky "Co takhle svatba, princi?". Slovy maníka z filmu "Trainspotting": vemte si strhující epičnost „Bohemian Rhapsody“ od QUEEN (jejichž inspirace je tentokrát také hodně citelná), znásobte to tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte. A právě v tom číhá cosi zákeřného, dost možná i neupřímného, protože ve všem tom rachotu už nezbylo moc místa pro zklidnění a pokoru. Ale jak říkají křesťané, čert to vem, kdo chce pokoru, ať jde třeba právě do kostela. HEAVENLY zkrátka pojmuli své poslední dílo ve velkém, doslova spektakulárním stylu a já jim tuhle bezostyšnou hru na efekt zase žeru se vším všudy!
|
