Už je vcelku dobrým zvykem, že když někdo přijde na něco nového či neobvyklého, okamžitě se vyrojí spousta plagiátorů a využivatelů volného prostoru k životu. Z tohoto pohledu jsou němečtí Van Canto naprostý fenomén. V letošním roce vypustili do světa třetí album a ještě jsem nezaznamenal, že by se v metalovém světě našel odvážlivec, který by si troufl vyrazit po jejich stopách. A přitom i na svojí nové desce "Tribe Of Force" Van Canto dokazují, že ačkoliv jejich instrumentální potenciál je relativně omezený (myšleno co do počtu nástrojů, nikoliv do barevnosti a možností využití pěti hrdel a jedné bicí soupravy), v konečném výsledku působí velice svěže a neotřele.
Van Canto opustili koncept minulé desky, kde na každou vlastní skladbu připadala jedna převzatá a znovu, tak jako na první desce, upřednostnili vlastní zahrádku. I přes to, že patrně právě kvůli tomuhle kroku není" Tribe Of Force" až tak chytlavá hned na první ucho, jako bylo "Hero", myslím, že to byla jediná správná cesta, aby se Van Canto vyhnuli obviňování z přibarvování cizího peří. Samozřejmě, že došlo i na výpůjčky, ty však dokonale zahušťují atmosféru. Vlastní tvorba Van Canta totiž má v sobě téměř neustálý prvek (až na výjimky, jako je třeba syrový" To Sing A Metal Song", ve kterém je možné vzpomenout na manýry Manowar) hravosti, nadýchanosti a poetiky a když dojde na "Rebellion", převzatou od Grave Digger (které na razanci přidává především řezavý vokál Chrise Boltendahla) a pak hlavně na metallicovskou "Master Of Puppets", zjistíte, že i zpěváčci, pochopitelně s vydatnou podporou bicí baterie, zní neskutečně tvrdě a razantně.
Když už hovoříme o výpůjčkách, je na místě zmínit i známá jména, jejichž účinkování na deskách už k Van Cantu neodmyslitelně patří - věřím tomu, že o místo na seznamu hostí může být docela dračka. Na "Tribe Of Force" se představují Victor Smolski v excelentním "kytarovém" souboji v "One To Ten", již zmíněný Chris Boltendahl, notující si vlastní rebélii (mimochodem, bráno z druhého břehu, snad až díky Van Cantu si jeden uvědomí, že Chris má v krku neskutečné struhadlo, neb v domovských řadách to je bráno jako běžný kolorit) a konečně sonátoarktičan Tony Kakko, realizující se v "Hearted". A ještě jeden nezvyklý krok Van Canto využili -v tajemné "Magic Taborea" zní klapkostroj a smyčce a díky té pestrosti, kterou do tvorby zpěváčků přináší, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby k nim Van Canto sáhli častěji.
To podstatné je však to, co Van Canto napekli doma a z vlastních surovin. Van Canto velice dovedně kombinují všechny vokály, poeticky hladí (už jen úvodní kánonové "babaramba-bam-bam" v otvíráku "Lost Forever" zní tak neskutečně křehce, že vás Van Canto musí v prvních vteřinách položit na lopatky - no dobrá, když ne vás, tak alespoň něžnější polovinu lidstva :-) ) a sází chytlavé melodie jak na běžícím pásu. A i když se docela zřetelně otřou o již obsazené území (o Manowar řeč byla, "Water. Fire. Heaven. Earth." voní Nightwish a pomalému "Last Night Of The Kings" ještě zasychá v rodném listě razítko Blind Guardian), největší perly jsou čistě jejich -atmosférická dramatická náladovka "I Am Human" a ostřejší "My Voice", s nejbarevnější strukturou, malovanou nenápadně silným ženským vokálem a famózním hravě něžným přechodem s gejzírem energie.
Po prvních několika posleších bych vám řekl, že Van Canto zůstali o solidní krok za předchozí deskou. Ale "Tribe Of Forces" zraje a na žebříčku povedených kousků stále stoupá. Sladké rozinky se tentokrát vyzobávají obtížněji, občas dávají Van Canto nepokrytě najevo zalíbení v konkurentech a trošku už chybí ta aura objevnosti. Ale jedinečnost zůstává, perfektní výkony také a některé melodie mají potenciál zastínit i kousky z "Hrdiny". Takže Van Cantu opět tleskám z plných sil.
|
