Zpráva z tisku: Myšlenka na zavedení společné česko-slovenské fotbalové ligy nevyvolala
v hlavách představitelů UEFA žádné zděšení. Zpráva od Savapipů: Myšlenka na dobytí trůnu v česko-slovenské metalové extra lize, která začala klíčit před pěti lety debutem "Power Forge" zjevně kapelu Vindex neopustila. Třetím krokem v podobě aktuální desky "Ultima Thule" zároveň došlo k dosud nejsilnějšímu útoku na její realizaci. A co je na tomto frontálním ataku nejlepší - omezovat působení v heavy metalové extra lize hranicemi naší kdysi společné vlasti by v tomto případě byla čirá omezenost. Vindex totiž potvrdili to, co v plné síle předvedli již při kroku druhém s deskou "No Middle Ground". Máte-li dokonale zmáknutý historický odkaz a přitom ho dokážete oživit svěžím odérem současnosti, přidáte-li k tomu pořádný kus vlastní osobitosti a to vše podtrhnete dokonalým provedením, stoprocentním nasazením, erupcí energie a veletrhem nespoutaných nápadů, nenajde se na nic (a vlastně ani není důvod hledat), co by se dalo vytknout.
Nejsilnějším argumentem pro toto tvrzení je fakt, že Vindex nezůstali stát na místě a dokázali (bez toho, aby nějak opouštěli stylové hranice) lehce potemnět a zagresivnět. Pravda, za cenu mírného odklonu od power melodiky a přesunu k sekanějším riffům, razantnější dynamice a potlačení podílu kláves, které se stávají spíš nenápadným, ale o to důležitějším kořením - snad
Jen s výjimkou úvodního tajemného a velice lákavého intra "Arctic Circle Daydreaming", kde hrají hlavní roli a příjemného navolnění a v úvodu razantních "Far Down Under The Ground" a „Siege Of Syracuse“. Ač mě Vindex se svou drsnou melodikou na minulé desce okouzlili a melodie považuju za základ všeho bytí, Vindex mi ve vlastním vyrovnaném souboji mezi agresí a zpěvností přijdou, že v téhle drsnější poloze našli sami sebe. Na jedné straně stojí hymnické skluzavky, reprezentované třeba dokonale reprezentativním vtáhnutím do děje ve "Forever Metalized" či nejhravější odlehčenou „Back Home“, na straně druhé hrubé, nekompromisní, přímořaré a syrové kousky jako "Reptilization" (s hostovskou účastí ex-gravediggera Manniho Schmidta), či rozvážnější valivé" The Last Of The Mountain Kings". To, že Vindex nijak striktně tyto polohy neoddělují, dokazují v (právem) titulní „Ultima Thule“, která sází na výpravnost a propracovanost a přitom jí nechybí melodické uvolnění, instrumentální exhibice, hutný základ i nezbytné ostré kytarové kousnutí. A ve všech rovinách jsou Vindex přesvědčiví.
Schválně jsem se dosud nezmínilo žolíkovi v řadách kapely. Nástrojobijci snad prominou, že absolutorium Vindexu přisoudím (obzvlášť vůči zploditeli skvělých hudebních myšlenek Ronniemu K6nnigovi je to poněkud nespravedlivé) hlavně díky vokálu Luďka Struhaře, nad kterým všichni příznivci motorových pil značky Dirkschneider či Boltendahl (právě domovské spolky těhle dvou matadorů nejpřesněji kolíkují území, na kterém řádí Vindex) zaslintají blahem. Tohle je třešnička, která Vindexu dodává jedinečnost a skvělé muzice (pochopitelně ruku v ruce s nadupaným instrumentálním provedením) nezbytný říz a nezaměnitelnou podobu.
"Ultima Thule" od prvních tónů nekompromisně zalézá až do morku a pálí jak kyselina. Vindex křísí klasický hevík do nesmírně živé, současné a útočné podoby. Tříletá práce kapely i důsledná autocenzura (mělo se vybírat z téměř třiceti skladeb) přinesla velice chutné ovoce. Tady je možné už jenom zatleskat.
|
