Vykládat těm, kteří se někdy ponořili do světa nálad Jona Olivy, že na konci většiny jeho děl je čekají (kromě rozkoše z mohutné dávky excelentní muziky) pořádné šrámy na duši, je asi zbytečné. Stejně tak zasvěcení vědí, že tenhle hudební mág dokáže odkrýt ta nejhlubší zákoutí všech svých emocí, smíchat agresivitu s křehkostí, přefiknout vám bubínky svým vzteklým ječákem i něžně vás pohladit po uplakané tváři, a to vše klidně v rámci jedné skladby. Na čtvrté desce kapely Jon Oliva's Pain rozehrává mistr Oliva se svými kumpány (hoši prominou, sice mají dostatek prostoru prokázat, že v téhle hře nejsou pouhými statisty, ale hlavní pozornost vždycky byla, je a bude upřena na mistra principála) další excelentní divadlo bolestí. A nebyl by to kulišák Jon, aby (opět) nesáhl do kapsy pro nějaké to (a můžete stokrát tvrdit, že od tohohle geniálního blázna lze čekat cokoliv) překvapeníčko.
I přes to, že (nebo právě proto) JOP na aktuálním "Festivalu" kráčí ve stopách loňského velice barevného "Global Warning", i přes to, že Jon s asistencí kytaristy Matta LaPorteho znovu sahá do skladiště pamětí svého bráchy Chrise, i přes to, že znovu suverénně promíchává ingredience Savatage, Trans-Siberian Orchestra i Doctor Butcher do svébytného světa svých Bolestí. Z tohohle výčtu by se mohlo zdát, že Jon Oliva's Pain už prostě musí být stoprocentně předvídatelní. Jistě, okamžiky, na které se již předem těšíte, vám JOP spolehlivě servírují až pod nos. Ale to nezbytné cosi, co z každého jejich díla udělá jedinečnou lahůdku, se znovu plíživě (a s každým poslechem stále intenzivněji) zadírá pod kůži.
Vzhledem k tomu, jak současně „Festival“ zní, je vlastně docela úsměvné, že u řady věcí se Jon odkazuje na fakt, že jde jen o rozvinutí či dopracování zapadlých myšlenek. Úsměvné proto, že z tohoto „historického odpadu" čerpá nejen titulní "Festival" (hledejte rané Savatage i zběsilého Doctora Butchera) masakrózní řezavá "Living On The Edge" (období „Gutter Ballet“ a „Streets") či největší pecka desky, teatrální „Death Rides A Black Horse", která vás vtáhne do dramatického děje již tajuplným úvodem, aby pak zdůrazněním základního motivu, obaleného spoustou náladotvorných kliček vytrvale bobtnala až do závěrečného uvolnění. Že si Olivovci mohou ve svém jedinečném světě dovolit cokoliv, aniž by ztratili fazónu svědčí „Afterglow". Zdánlivé zklidnění v úvodu, zvláštní „nepřitažlivé" chorály, které dokonale připravují půdu pro vítězné tažení Jonova uřvaného projevu, instrumentální řádění tady dosahuje takové intenzity, že i při dvacátém poslechu je co objevovat (a to je vlastně charakteristika celé desky) Dokonalé skloubení poetiky, agrese, kakofoničnosti, megalomanství a geniality, ústící do svižného závěru, kdy si JOP i suverénně zaswingují, aniž by jste měli pocit, že jde na kovovém albu o něco nepatřičného.
V druhé polovině desky Olivovci nastavují (alespoň na skok) svojí smířlivější tvář. Z akustické „Looking For Nothing" dýchá neskutečná pohoda, epický kříženec vzteku a naděje „Winter Haven" dokonale spojuje dva základní světy JOP a ukazuje, jak snadné je sklouznout z pohody do kousavého vzteku a závěrečná "Now" konejší a naznačuje, že ne všechno na tomhle světě musí nutně rozdmýchávat zlobu či bolest (jak by mohly naznačovat předcházející vzteklá "The Evil Within" a syrově zemitá "I Fear You").
Schopnost implantovat na jasně daný základ kupu oživujících zvuků (vezměte třeba ty vířící klávesy ve „Festival“), talent pro hudební zhmotnění duševních pochodů, symbióza barevných kytar, dramatických kláves, drásavě uřvaného hlavního zpěvu a někdy až disharmonických kontrastních vokálů, to vše se zase nezadržitelně valí přes plot na území geniality. Jonova rozervaná duše barda asi nikdy nedojde pokoje. A klidně si můžu odpustit doušku "naštěstí pro nás". Na "Festivalu" Jon Oliva's Pain totiž zdánlivě došli do stavu jakéhosi úlevného smíření. Nezapomněli na znervózňující atmosféru, vypjaté a strhující dramatické okamžiky či bolestivě zuřivé extáze. Tentokrát je však v dosud největší míře dokázali prosvětlit hravostí, křehkostí a něhou. Nejbarevnější deska JOP, nabitá emocemi, perfektními harmoniemi, melodiemi i výraznými kovovými hity (v tom nejlepším smyslu slova). Prostě tradiční deska Jona Olivy s pečetí nejvyšší kvality.
|
