Když budeme chtít mluvit o Dawn of Silence, kteří patří k velmi silné a početné skupině mladých melodických kapel ze Švédska, musíme začít u úplně jiné kapely. Tou kapelou jsou Bloodbound, kteří ze svého středu už podruhé vyloučili vokalistu Urbana Breeda. Už podruhé tak začal lov na nového zpěváka a volba padla na mladíčka Patrika Johanssona, který v Dawn of Silence obsluhuje jak mikrofon, tak kytaru. Vzhledem k tomu, že mě další vývoj Bloodbound nesmírně zajímá, nemohla jsem se nepoohlédnout, jak si Patrik vede se svou domovskou kapelou, která letos vydala svou druhou desku.
Už jsem zmínila, že kapela se veze na vlně boomu švédských kapel. A jak je u těchto kapel dobrým zvykem, i když nejsou jakkoli světoborné a hrají věci, co jste už milionkrát slyšeli jinde, stejně to nějak funguje. Dawn od Silence jsou v tomhle ve stejné kategorii jako například Manimal. Jejich deska se hodně dobře poslouchá, obzvlášť díky silným nápěvům a chytlavým refrénům. Všechno dobře šlape, nic vás neruší, sem tam se maximálně pozastavíte nad mimořádně vydařeným momentem. Hned úvod alba nás nenechá na pochybách, že kapela umí napsat hit – klipová „Chasing a Ghost“ či „Escape the Night“ s refrénem, který se vám usadí hluboko v mozku – to jsou skladby, při kterých si přijde na své každý, komu voní klasický power metal. Dokážu si také představit, že hudba získá ty pravé grády až na živo.
Co se týče Patrikova hlasu – není úplně klasicky posazený a chvíli trvá, než si na něj člověk zvykne. Zní trochu jako kombinace Joacima Canse (ovšem bez všech těch nepříjemných tónů) a Tobiase Sammeta (Dawn of Silence mají vůbec k Edguy docela blízko – důkazem budiž velmi povedený cover „King of Fools“). Většinu času se drží ve vyšších tónech a občas se do toho umí pořádně opřít a vyloudit obdivuhodný jekot. Jeho vokál hudbě hodně pomáhá – je to totiž přesně ten typ metalu, který by mohl špatný zpěvák úplně pohřbít. Už jsem zmínila srovnání s další nadějnou partou – Manimal. Ti mají podle mě ještě něco navíc – onu přidanou hodnotu, která se nedá přesně zachytit. Pokud ale holdujete žánru, ve kterém se kapela pohybuje, nemůže vás zklamat. Produkce kapely je prostě po všech stránkách sympatická. S deskou „Wicked Saint or Righteous Sinner“ dostane porci kvalitní hudby, která se moc příjemně poslouchá a jako bonus pár refrénů do sbírky těch, které se občas objeví v hlavě a nechtějí vás pustit po celý den – hlavními kandidáty jsou zmíněné „Chasing a Ghost“, „Escape the Night“ či „Haunted Dreams“.
Teď už jen zbývá otázka, jak si Patrik povede v Bloodbound – jeho hlas má totiž s tím Urbanovým jen pramálo společného. Uvidíme, co na další desce tahle spolupráce přinese. O tom, jestli se Patrik dokáže poprat se staršími skladbami se budeme už brzo moct přesvědčit na vlastní uši na Masters of Rock.
|
