Sobota pro mě přinášela mnohem zajímavější program, než oba předchozí dny. O to bylo horší, že nesnesitelná vedra stále ne a ne povolit. Třetí den jsem si hudebně přišla na své nejen já, ale i fanoušci žánrů, které byly doteď trochu zanedbávané – odpoledne se chystalo trochu black metalu v podání polských Behemoth a večer pak oblíbená thrashová parta Annihilator.
Program jsem si tentokrát nenechala ujít už od rána, takže jsem viděla hned první partu – u nás už celkem známé Chorvaty Rising Dream. Po očku jsem sice zaznamenala, že kapela nedávno vyměnila zpěváka za zpěvačku, ale do jejich koncertu jsem to zase stihla zapomenout. Divoška Ines Tančeva za mikrofonem mě tedy vcelku překvapila. Křehká dívka předváděla taneční kreace, že by na ni ještě nedávno poslali rovnou vymítače a doprovázela to brutálním hlasem. Škoda, že kapela nedostala lepší čas, výkon to byl sympatický a aspoň probudil ospalý areál, který už se opět smažil na přímém slunci.
Švédové Grand Magus mě svým klasickým metalem moc nepřesvědčili, ačkoli měli pod pódiem několik věrných fanoušků, kteří se nestyděli svou kapelu hlasitě podpořit. Pak už následoval český čtyřblok, který měl zaplnit celé časné odpoledne. Jako první se představila sebranka Legendy se vrací, která měla nástup se vší parádou. Pánové (v čele s miláčkem publika Izzim z Dogy) se sesedli ke třem akustickým kytarám a podivné krabici a v netradičním podání naservírovali publiku několik nesmrtelných hitů (AC/DC, Bon Jovi,...). Většina vtipů skutečně pobavila a došlo i na skromnou pyrotechniku. I zbylý trojlístek českých kapel – Dodo, Škwor a Doga mě oproti očekávání opravdu bavil. Dodo svým kytarovým uměním, Škwor tím, jak lehce přilákal pod pódium davy a pořádně je rozpohyboval a Doga svým, po všech stránkách zábavným, vystoupením. Izzy, který se ten den představil už podruhé, je rozený showman a jejich set tak ani na minutu nenudil.
Kéž bych to samé mohla říct o Communic. Mnoha kritiky do nebe vynášená kapela předvedla hodinu nudy. Jejich složité (a dlouhé!) kompozice mě do sebe bohužel nevtáhly a ani kapela sama nepředvedla (samozřejmě vyjma instrumentálních výkonů) na pódiu nic, co by udrželo moji pozornost. Prakticky to samé jsem pak čekala i od Behemoth. Ti mě ale velmi příjemně překvapili. Ačkoli jejich tvorbu neznám a žánr jimi představovaný mi taky není příliš blízký, show měla náboj a kapela předvedla v nádherných kulisách vynikající výkon, který strhl spoustu přihlížejících a fanoušky musel přímo uchvátit.
Od Primal Fear jsem naopak čekala hodně – a všechno jsem dostala. Banda Ralfa Scheeperse je na živo prostě vynikající a fanoušek si může být jistý, že uvidí od celé kapely výkon na tisíc procent a že ho čeká skvělá show přímo nabušená energií. Ralf to navíc podpořil skvělým vokálním výkonem a sympatickou komunikací s publikem. Fungovaly navíc nejen starší skladby, ale i věci z novinky – především pak hitová „Six Times Dead (16.6)“, která se dočkala ohromného ohlasu. Stejně, jako závěrečná hymna „Metal is Forever“.
Čistě melodický závěr dne z mého pohledu „narušili“ Annihilator. Po minulém vystoupení na MoR si tu kapela získala velký počet fandů, kteří o sobě celý koncert dávali hlasitě vědět, ale mě to prostě nějak nebavilo. Měla jsem prakticky ten samý problém, jako při Communic. Příznivci žánru se ale zjevně bavili – takže snad oprávněně.
Jak už to bývá, když celý den čekáte na dvě kapely, můžete si být téměř jistí, že počasí se zkazí. A tak se stalo i tentokrát. Těsně před Gamma Ray se zvedl dost silný vítr a spadlo pár kapek. Bylo jenom otázkou času, kdy se rozprší. Zatím to ale vydrželo, takže se zdálo, že si vychutnám svůj jubilejní desátý koncert paprsků v suchu. Ti na pódium naběhli už tradičně za tónů „Gardens of the Sinner“...a vlastně i zbytek setlistu se nijak nelišil od toho, co kapela hrála celé turné. Opět byla znát obrovská energie a radost, která se šířila mezi fanoušky (kterých samozřejmě bylo na place opravdu hodně). Nálada byla tradičně uvolněná – dokonce i Dirk, který běžně za svou basou jen postává, se neobyčejně rozhýbal. Oproti Praze měla tentokrát kapela dýchatelného vzduchu dostatek, takže si to mohla naplno užít. Kai byl navíc nejen ve vynikající náladě, ale navíc v brilantní hlasové formě a tentokrát zvládal všechno jen s minimem zaváhání. Obzvlášť „Ride the Sky“ byla jednoduše brilantní. Zastřelte mě, ale já byla z výkonu kapely opět naprosto nadšená (a v osobním žebříčku si ho řadím na druhé místo, hned za nepřekonatelný set v Žiaru nad Hronom). Možná jsem ještě v koutku duše doufala, že si Ralf přijde s kapelou vystřihnout některou ze starších skladeb z doby jeho působení za mikrofonem, ale nestalo se. Škoda.
Ačkoli moje nohy už silně protestovaly (není se jim co divit – díky škodolibě aktivnímu chlápkovi s hadicí jsem prakticky celý den i přes vedro stála ve steelech po kotníky ve vodě), nemohla jsem si nechat ujít ani poslední kapelu sobotního večera – vlastně nedělního rána. Příroda se ale rozhodla zasadit finální úder a s prvními tóny Bloodbound se spustil neskutečně silný a protivný déšť. O to víc mě překvapilo, že zůstalo celkem dost lidí a podle hluku, který během show vytvářeli, to byli skutečně věrní fandové. Na Švédy jsem byla moc zvědavá. Nejen kvůli tomu, že mám moc ráda jejich desky, ale také proto, že vynikající zpěvák a frontman Urban Breed byl nedávno nahrazen mladým Patrikem Johanssonem, který nemá z živým vystupováním zrovna hojně zkušeností. Musím ale smeknout! Patrik to zvládl na jedničku. Na pódiu byl jako urvaný ze řetězu, neustále publikum burcoval a zjevně si ohromně užíval podpory, kterou kapela měla. A přitom zvládal všechno i pěvecky. Bylo sice znát, že se se staršími skladbami ještě trochu pere, ale když vystřihl „Sweet Dreams of Madness“ z novinky, bylo jisté, že Bloodbound našli důstojnou náhradu. To pak jen podtrhl senzační cover Iron Maiden „Wrathchild". I přes déšť byla na posledním koncertě dne úžasná atmosféra a publikum nechtělo kapelu ani pustit z pódia.
Sobotní program se tedy vyvedl skvěle. Melodický trojlístek Primal Fear, Gamma Ray a Bloodbound předvedl ještě mnohem lepší výkony, než jsem sama očekávala a během dne došlo i na pár překvapení. Den to byl ovšem tak náročný, že moje nohy to nakonec definitivně vzdaly a já tak přišla o nedělní program. I tak jsem si z letošního Masters of Rock ale odvážela pár nezapomenutelných zážitků.
|
