Poslední dobou mám neodbytný pocit, že svět se tak nějak podezřele zrychluje. Jak jinak si vysvětlit fakt, že s deskou „Borderline“ tuzemských FDK se znovu opakuje moment, kdy zatímco já drásám svoje myšlenkové pochody o téhle placce, kluci už na svých stránkách avizují vydání jejího následovníka? A tak následující řádky berte jako zvonění budíku zejména pro zádumčivce, kteří si libují v melancholicky drsných a intenzivních pocitech.
Přesně tak se totiž na své prvotině (leč vzhledem k tomu, že v době vydání desky už měla kapela na kontě sedmileté zkušenosti, netřeba se obávat nějaké mladické nezkušenosti) FDK prezentují. Pro milovníky škatulek dodávám, že ačkoliv se kapela sama hlásí k pojmu atmosferic post hard core či post metal, rád bych se pasování do futrálků tentokrát vyhnul. Pocitově temní doomaři, intenzitou vyjádření coristé, propracovaností progresivisti…
První dojem, který ve vás „Borderline“ zanechá, je těžká melancholie. Už od úvodního titulního songu tahle nálada převládá, i když (v rámci nejen téhle skladby, to je další poznávací prvek FDK) přijde alespoň krátké odlehčení či vybočení (na jakoukoliv stranu) z všeovládající těžké temnoty. Nesmírně chytlavý kontrast dvou vokálních poloh – drsně intenzivního chropotu a emotivnějšího čistého zpěvu, charakterizuje tuhle rozmanitou nahrávku asi nejlépe. Ač jde o dva zdánlivě rozličné světy, zde se spojují do symbiózy, při které (a nemusíte být zrovna oddaným uctívačem některé z poloh) máte pocit, že jednotlivě jde o celkem stylově obyčejnou záležitost a působivost přichází až při vzájemné kooperaci. Osobně bych víc vsadil na čistý hlas, který do řeky emocí přináší větší barevnost, ale právě hrubost Baabova hrdelního vokálu je to, co dodává „Borderline“ na síle a důrazu. FDK nabízejí velice bohatý kytarový svět, pracující s řadou zajímavých a přitažlivých motivů, které se sice občas zamotávají ve zbytečné sáhodlouhosti (např. „Grim Creeper“), nijak zásadně však ani v těchto momentech neztrácí dynamiku. I momenty, kdy se neděje takřka vůbec nic (první polovina instrumentální „DE 175“), mají atmosféru, která s nenápadným nástupem kytar houstne.
Osobní favorité? Jak naznačeno, „Borderline“ je o pocitech, takže záleží na momentální náladě. Vsadit lze na kterýkoliv song, mě z toho zatím nejvýš vychází „Alone“ a „Borderline“.
Melancholické, až depresivně těžké album, ze kterého atmosféra čpí na sto honů. Chytlavý kontrast, při kterém se můžete utápět v rozličných pocitech a přitom intenzivně zkoumat kupu instrumentálních kliček i vychutnávat (především vokální) přímočarost. Osobně bych FDK v břitvácké kategorii Objev roku 2008 až na vrchol asi nevytlačil, ale rád se řadím do zástupu těch, kteří „Borderline“ charakterizují jako příjemné překvapení a nevšední hudební zážitek.
|
