Metalový bůh je zpátky. Zaplaťpánbůh. Po neuvěřitelně infantilním loňském album „Winter Songs“ je zpěvák Judas Priest zpátky s pořádně nadupanou metalovou deskou. Už jsem nečekal, že by se vzepjal k pořádnému výkonu. Ani poslední dvě desky jeho mateřské kapely mě bůhvíjak za srdce nechytly a korunu všemu nasadilo zmíněné „Winter Songs“. Jenže s „Made Of Metal“ je všechno jinak. Nejprve mě sice trochu vyděsil název, který zaváněl Manowarem (ruku na srdce, kdo má v metalové hudbě nejklišovitější texty – Manowar a Judas Priest), ale od první skladby „Undisputed“ se jede ve velkém stylu.
S „Made Of Metal“ se Halford vrací do osmdesátých let. Jeho tvorba dnes není tak progresivní jako v dobách Fight, ani tak elektronicky odlidštěná jako v případě 2wo a ani tak tvrdá, jako když se představil s deskami „Resurrection“ a „Crucible“. Jeho dnešní výraz recykluje to, co bylo již dávno vyřčeno. „Made Of Metal“ ale nevykrádá sama sebe, je spíše shrnutím oslňující kariéry Roba Halforda. Bere si z každého období to nejlepší.
Úvodní „Undisputed“ se vrací k ostřejším věcem z počátku osmdesátých let, kdy se Judas Priest dostali na vrchol s deskou „British Steel“, následující „Fire And Ice“ by zase klidně mohla být mladším bratříčkem „Freewheel Burnin´“. Úvod titulní „Made Of Metal“ nejprve připomene elektronický projekt 2wo, ale vzápětí exploduje v mohutnou metalovou jízdu se stadiónovým refrénem, který mi lehce evokuje skladbu „Queen Obscene/69 Shots“ od Crashdïet. „Speed Of Sound“ se vrací opět do osmdesátých let, konkrétně k desce „Turbo“. „Thunder And Lightning“ se dívá až do sedmdesátých let, kdy vlastně Halford spolu s Judas Priest teprve svůj ksicht hledal.
A závěrečná dvoukopáková bitva „The Mower“ odkazuje na přelomovou desku „Painkiller“. Svou tvrdostí, tempem a Halfordovým ječákem (i když konkrétně na začátku téhle skladby zní spíše jako Udo Dirkschneider).
Je tu ale i pár překvapení. Například „Till The Day I Die“ zaujme slide kytarou, která posluchače provází celou skladbou a svým feelingem trochu připomene kapely jako Cinderella. Je tu také „We Own The Night“, což je popmetalová skladba určená ke stadionové prezentaci a ve které vás zaskočí vkusně zaranžované klávesy. Máme tu i „I Know We Stand A Chance“ jejíž metalovou čistotu naruší goticky znějící klávesy, což skladbu hází spíše do hájemství kapel typu Paradise Lost. A pak tu je – bohužel - „Twenty Fove Years“, což je jediná balada desky. Ovšem rozplizlá na sedmiminutové ploše s dotěrným refrénem, který má v sobě všechny neduhy rockových balad. S klidným svědomím můžu říct, že „Twenty Five Years“ je jediná skladba desky, která se opravdu nepovedla.
Jinak všechno šlape jako hodinky, člověk jen žasne, co ten chlap ve svých skoro šedesáti letech zazpívá. Možná i proto „Made Of Metal“ řadím k takovým klenotům jako „Screaming For Vengeance“ a „Defenders Of The Faith“. První místo „Painkillera“ zůstalo samozřejmě nepokořeno, ale „Made Of Metal“ je nejlepší deska Judas Priest za posledních dvacet. A je jedno, že na ní nehraje Downing, Tipton, Hill ani Travis.
|
