Pokud snad Elvenking dali svým dosud posledním studiovým počinem „Two Tragedy Poets ... And A Caravan Of Weird Figures“ kotlíkářům naději, že by mohli zase výrazněji načichnout folkem, novinkové album „Red Silent Tides“ potvrdilo to, co elfíci jasně řekli posledním „naplno zapnutým“ albem „The Scythe“. V případě italských hračičků je folk definitivně minulostí. Někdo může argumentovat díky tradičně výraznému využití houslí, že tahle škatulka ještě není definitivně zaklapnutá. Elvenking však už dávno smyčce implementovali do svého výrazu coby přirozený nástroj pro melodický power metal. A tak přesně tam, kde se přestali ohánět kosou, se teď i ponořili do rudých peřejí.
Tedy, asi by se bývali ponořili „přesně tam“. Na jejich bárce se však vyskytl supergigaultramelodik Dennis Ward (který nejen kroutil knoflíky, ale i namluvil úvodní drama-intro). A nechci klukům sahat do svědomí, nakolik jeho producentská taktovka měla ve finále vliv na samotné nápady (především) Aydana a Damnagorase. Výsledek je takový, jak se dalo od téhle třeskuté kombinace čekat. Příznivci melodií se patrně zblázní radostí, neboť orgie, které (zejména v refrénech) Elvenking uspořádali, jsou vskutku monstrózní. Těm, kterým ohánění se kosou přišlo příliš ostré, zřejmě bude maximálně šmakovat i komerčnější sound, který elfí novinkou občas zavane. Jediným drobným pokleskem v mých očích zůstává skutečnost, že při balancování na hraně ve snaze o maximální přístupnost to klukům občas lehounce uklouzlo.
Nejsnazším odrazovým můstkem pro navázání na nedávnou minulost – a není to pouze tím, že se v ní mihne známá kmotřička s kosou - se jeví klasická melodická sypačka s vyčnívajícími housličkami „Your Heroes Are Dead“, takhle nějak se Elvenking rozzářili před třemi lety. Těch typických momentů, kterými elfíci stoprocentně dokáží rozbouřit při koncertech své oddané, se na desce najde hned několik. Ať už je to úvodní „Dawnmelting“, ze které tryská pozitivní energie – nemluvě o Damnově podmanivému vokálu, opět potvrzujícím, že jeho návrat byl pro kapelu spásou - vláčnější zpěvná a zároveň vykřičená klipovka „The Cabal“, potvrzující, že kluci se dokážou za jakýchkoliv okolností vytasit s tak chytlavým motivem, že jim ho spolknete i s podrážkou, můj žhavý tip „Runereader“, umě kombinující kytarovou dojemnost, šťavnatou skočnost i famózní symbiózu houslí a kytar, či finální „The Play Of The Leaves“, shrnující vše podstatné a uzavírající pomyslný kruh, začínající u minulé desky. Kruh, ze kterého, jak výše naznačeno, poněkud vyčuhují mírně prvoplánovité lehkonožky, čerpající z odkazu osmé dekády minulého století (a nebojím se říct i z odkazu vlasatého metalu…), nejlépe demonstrovatelné u „What´s Left Of Me“.
Silně infekční je tohle album. Elvenking na něm prokázali (jistě, myšlenka na šedou eminenci v pozadí se vytrvale vkrádá) úžasný cit pro míchání sladkých motivů a nespoutané energie. Je radost užívat si ten pocit, že máte zároveň chuť explodovat i se nechat pohodově a mlsně pohupovat na hravých melodiích. A právě tahle chuť mě x-ponoukala sáhnout po hodnocení nejvyšším. S ohledem na elfí pošilhnutí po jednoduchosti amerických vlasáčků a slabší jiskření před vyvrcholením alba jsem odolal. Ovšem většinu nových kousků z palice prostě nedokážu vyhnat. A ani nechci.
|
