Dánská Manticora má mezi znalci temné progresivní hudby velké jméno nejdéle od vydání „8 Deadly Sins“ a každá jejich deska znamenala dílo, které se blíží dokonalosti. Je mi proto obrovskou záhadou, jak je možné, že se kapela už dávno nedostala do mnohem širšího povědomí fanoušků a ačkoli zasvěcení na ni pějí jen samou chválu, metalová veřejnost nějak pořád ne a ne dopřát kapele zasloužený a těžce vydřený úspěch. Proto jsem napjatě čekala, jak dopadne novinka, která by případně konečně mohla tohle prokletí prolomit.
Po výpravném dvojalbu „The Black Circus“ a literárních inspiracích tu máme před sebou minimalisticky vyvedený obal alba, který ovšem opět skrývá stejně výpravnou hudbu, kterou tentokrát doprovázejí texty osobnějšího rázu, které nejsou vázané konceptem. Sedm dlouhých skladeb se s tím nijak nemaže a nenechává nás prakticky celou dobu vydechnout z brutálního tempa a typicky šlapavého rytmu, který má tahle kapela v oblibě. Bicí Madse Volfa zajišťují ten správný podklad – jeho hra je zběsilá a přitom extrémně variabilní. Stojím si za tím, že je to jeden z nejlepších bubeníků vůbec. Do melodiky kapelu posouvají ostré kytary a především poznávací znamení Manticory – hlas Larse F. Larsena, což je snad nejorigináněji posazený vokál, co znám. Navíc je jeho hlas stejně variabilní, jako bicí, prochází skrz všechny tóniny naprosto lehce a díky své síle a podmanivosti dominuje celé desce. Jeho projev v sobě navíc nese jistou útrpnost, která podtrhuje celou atmosféru alba – temnota, zoufalství, nářek, bolest, beznaděj, šílenství – přesně, jak jsme u Manticory zvyklí.
To, čím Manticora převyšuje většinu kapel v žánru, je spojení ponuré atmosféry s neuvěřitelnou rychlostí a intezitou skladeb. Jejich hutnost má na posluchače přímo drtivý účinek a atmosféra vás pohltí hned od prvních tónů. Těmi je v tomhle případě otvírák „In The Abyss Of Desperation“, který patří k těm melodičtějším kousků z dílny téhle kapely. Atmosféru tady perfektně dokresluje zajímavé použití kláves a typické sborové zpěvy. Druhé skladbě „Silence The Freedom“ naprosto vládne Larsův projev – v kombinaci s velmi hodnotnými texty jde z jeho zpěvu mráz po zádech – právě v téhle skladbě nám předvádí nejlepší příklad v hlubokých tónech při pomalých pasážích. Na první poslech z alba nejvíc zaujme klipová „From The Pain Of Loss (I Learned About The Truth)“, která má mírné hitové ambice (jestli se o něčem takovém dá při takové míře progrese vůbec mluvit), ale než aby nějaká skladba nějak výrazně vyčuhovala, album funguje spíš jako celek. Pokladem je pak závěrečná „Safe“, která na ploše čtrnácti minut vypráví velmi osobní příběh a odkrývá název alba (složenina prvních dvou písmen ze jmen zpěvákovy ženy a dcery). Stihne se v ní vystřídat bezpočet nálad, tempo i melodie se překvapivě lámou a střídají a vyvrcholení alba je tak přímo majestátní.
Manticora vypustila do světa dalších bezmála padesát minut geniální muziky. Po tomhle už by měla mít věhlasnost minimálně jako žánroví kolegové Symphony X nebo Nevermore. Pořád ale nikde nevidím ty davy fanoušků a jejich koncerty návštěvností pořád připomínají spíše večírky pro zvané. Tak už opravdu nevím – kapela už totiž víc udělat nemůže – nová deska je geniální. Začínám mít pocit, že jejich hudba je určena pouze úzkému okruhu posluchačů, kteří jsou naladěni na tu správnou vlnu. Každopádně Dánové by si zasloužili nominaci na nejvíc nedoceňovanou kapelu vůbec.
|
