Dostanete-li do rukou nové cédéčko osvědčeného interpreta, je vám milejší, když se z repráku line kolekce sice nových songů, ale přesně v takovém duchu, jak jste očekávali (a snad si i v duchu přáli)? Nebo dáte přednost tomu, když do posledního tónu netušíte, co za skopičinu se ještě může ozvat? Pokud hlasujete pro první možnost a zároveň netrpělivě vyhlížíte novinku moravské Hysterie, nejspíš vás hodně potěším. Na Hysterii je spoleh, kluci nejenže dodrželi tříletý cyklus, ale na svém třetím albu nabídli prakticky vše, nad čím jsem si spokojeně lebedil u nulté „Poslední večeře páně“, debutové „Ztracené tváře“ a zejména donedávna posledního „Prodavače stínů“. A odstíny změn jsou natolik jemné (byť převážně prospěšné), že do konečného srovnání prakticky nezasáhnou.
Nemůžu začít jinak, než velebením básnického střeva charismatického frontmana Richarda Mastila. Nebýt výjimky v podobě letecké „Rudé nemoci“, stalo by se „Zeptal jsem se Krista“ monotématickým albem. Jak napovídá název titulního songu, Richard zaníceně diskutuje s nejvyšším. A ač je pěvcův vztah k víře i jeho excelentní žonglování se slovy již dostatečně známé, bravura, s jakou se s poměrně kontroverzním tématem vyrovnal, mi bere dech. Stálo by za to citovat řadu obratných konfrontačních veršů z téměř básnické sbírky, leč opisovat dvě třetiny bookletu mi přijde poněkud neúčelné (nicméně úryvek z „Věčného světla“ si neodpustím: „Tvá láska je vážně jiná, přibýt na kříž svého syna mistrovský byl tvůj plán. Věčné světlo nezhasíná, vzkřísíš jej a ústa líná zapějí ó náš pán…“). Takhle se jen spokojím s konstatováním, že právě textová stránka posunuje Hysterii v kategorii podobně znějících kapel o třídu výš.
Hudební stránka navazuje přesně tam, kde skončil „Prodavač stínů“. Balanc na tenké hraně mezi zábavovkou a chytře přístupným metalem kluci opět udržují spolehlivě na té správné straně (byť věřím, že třeba refrén stadiónovky „Rudá nemoc“ – jedné z mých nejoblíbenějších - jim kdekdo otluče o hlavu, neb chytlavěji to snad už ani udělat nejde), zároveň ubylo neschůdných náladových kontrastů, díky čemuž deska působí kompaktněji. Vokální střídmé barevnosti pochopitelně dominuje chlapácky důstojný brichtovský vokál frontmana, kterému skvěle sekundují ať už jedovatý skřípot, dámská výpomoc, či „přibroušené“ dialogy – ten se třeba u „Miluj své bližní“ stává dokonce nosným momentem skladby. Zvonivé klávesy (viz. „Válka mi nestačí“, titulní „Zeptal jsem se Krista“ či úvodní „Vysvobozená“) se ještě výrazněji podílejí na atmosféričnosti skladeb a sem tam i dokáží přetlačit kytary. Závěrečný bonus „Stmívání (Sága mrtvých očí)“ považuji za jakýsi hysteriánský odpustek – jednak zazněl v poněkud údernější formě již v minulém kole, jednak jde o první čistěčistou baladu, jednak svým upírským tématem útočí na teenegerskou současnost. Po dynamickém albu křehké uvolnění.
Hysteria si je jasně vědomá toho, že se svojí muzikou je svým způsobem limitovaná - český melodický metal s vydatnou podporou kláves se na masové výsluní ani za hranice nejspíš nevyškrábe a modernu určitě nijak neovlivní. Leč tohle vědomí kapele zjevně dává křídla a „Zeptal jsem se Krista“ zní – přes svůj bodavý „nadtext“- velice uvolněně. Je to deska, ze které by činovníky z Vatikánu spolehlivě kleplo a u které se milovníci melodií budou vrtět rozkoší (jak se budou tvářit věřící melodici si netroufám odhadnout :-) ). Je to zároveň deska, která je prosta překvapení. Což ti, kteří si minulé díly vychutnávali (patřím k nim), patrně ocení. Asi jako když dostanete to, co jste si přáli a ono to nejen splní vaše očekávání, ale navíc se to ani neomrzí…
|
