Řeknu vám, že si dost dobře nedokážu představit, že by se nějaká tuzemská kapela pustila
třeba do humppa-polky či alpského jódlování s naprostou autentičností. Tak, aby se jim to dalo sežrat i s navijákem. Proč tedy pražským Hakka Muggies jejich sázka na "keltské" popěvky vychází? Není to tím, že by Hakka Muggies vsadili pouze na lidové náměty, vždyť na albu "Feed The Fairies" se objevují i jejich vlastní melodie. Není to ani tím, že by svoje písně postavili čistě na lidových nástrojích, vždyť kousavá kytara občas tu folkovou pohodu pěkně rozpráší. A už vůbec to není tím, že by se Hakka Muggies snažili prvoplánově za každou cenu těžit z obliby folkových motivů v tvrdé hudbě. Z jejich nahrávky je totiž cítit prostá radost a zábava.
Že Hakka Muggies pojali „Feed The Fairies“ vskutku velkoryse, svědčí hojnost všeho, čím můžou své sepětí s folkovou scénou deklarovat. Z vlastních řad zaznívají flétna, viola, housle, bodhran či akordeon, zásluhou hostů se můžete zaposlouchat i do zvuků keltské harfy, dudů či šalmají. Díky vzájemné kooperaci různobarevných vokálů (ať už je to čistý mužský zpěv, zvonivý ženský hlásek či pijácky obhroublé nakřáplé halekání), které si emotivně pohrávají s náladou skladeb má deska elektrizující náboj. Zásluhou povedeného zvuku je jistota, že tohle všechno lze bez námahy zaslechnout a díky citlivému přístupu k využití „moderních nástrojů“ nemám problém s představením Hakka Muggies na stránkách kovově-hudebního zinu, kytarové riffování dodává lidovosti velice pikantní šťávu.
Chápu to, že je Hakka Muggies vyčítána jazyková chameleonština, která působí docela rušivě (vzhledem k tomu, že nevidím žádný prospěch, který by písním plynul ze zachování původních jazykových verzí, obzvlášť když textování do domorodštiny jde členům kapely velice dobře, je tahle roztříštěnost docela zbytečná) a je tak nejproblémovějším bodem celé nahrávky.
Suma sumárum – jedna instrumentálka, tři vlastní skladby, jeden výlet do Španělska, dvě cover verze (Fiannan a Doug McLean) - celkem třináct skladeb, ze kterých něco zdůrazňovat či doporučovat je naprosto scestné, každá z písní má svojí atmosféru a kouzlo.
Vždyť ono to (nám posluchačům) může být vlastně jedno, čím to je, že to takhle dobře funguje. Podstatné je, že z "Feed The Fairies" dýchá hravost, uvolněnost a přesvědčivost. Máte-li
chuť čichnout si k vydařené atmosféře dávnověku (ani ta elektrická kytara jí nemůže zahnat) ,
k umění bardů (především) z britských ostrovů a baví-li vás hudba Cruachan či Pogues, nastěhujte si Hakka Muggies do svého přehrávače. Je to moc dobrá volba, která (byť si umím představit, že někde v podhradí a záblescích plamenů by vás teprve totálně vcucla do děje) funguje i v obýváku.
|
