Řekové EMERALD SUN vydávají své druhé album. To první velice silně citovalo odkaz sedmi strážců, čímž rozdělilo power metalové posluchačstvo na dva takřka nesmiřitelné tábory. V tom prvním se usadili tací, kteří ani při nejlepší vůli nebyli schopni rozchodit zmíněnou načichlost dýňovým odérem, jenž v několika případech hraničil téměř s identickou kopírkou. Na druhém názorovém břehu mezitím panovala výborná nálada, neboť tamější obyvatelé neviděli žádný důvod odhánět od svých slechů něco, co bylo odshora dolů vystavěno na základě tvorby jejich milované kapely a stylu. Věděli, že by tím vlastně tak trochu popřeli sami sebe. A protože jsem si právě v této partě spokojeně lebedil, mé vyhlížení druhé desky EMERALD SUN bylo naplněno obrovským očekáváním.
Ale i když jsem nadšeným příznivcem prvního alba, i mně bylo jasné, že pokud by další počin ES nedoznal žádného pokroku, jdoucím ruku v ruce s osobitějším kompozičním pojetím, už by to taková zábava být nemusela. Tento zásadní bod se ovšem podařilo splnit, k čemuž výrazně dopomhla změna na vokální pozici. Jimmy Santrazami se totiž s kapelou rozloučil a na jeho místo nastoupil Stellos Tsakirides, který představuje jakousi něžnější obdobu Ralfa Sheeperse z PRIMAL FEAR. Hudební struktura pak skutečně doznala (v rámci kapely, samozřejmě) originálnějšího tvůrčího sevření, ale není třeba mít žádné obavy, její semínko bylo opět pevně zasazeno v power/speed metalové zemině a zaléváno hektolitry té nejmelodičtěji perlivé vody.
Komu se nechce dál číst, nechť si pustí tuto ukázku, a pokud mu u ní nenaskočí husí kůže jako pralinky, nechť jde rovnou o recenzi dál. My ostatní můžeme opět po čtyřech letech zalehnout v táboře hudební spokojenosti a pohody. Deska „Regeneration“ nám k tomu bude tvořit výtečnou kulisu, jelikož je její hudební obsah až po okraj naplněn silným pozitivizmem, jehož pocitové vstřebávání probíhá nesmírně příjemně, dynamicky a plynule.
Řekové chytře střídají pomalejší rytmiku s tou rychlou až nejrychlejší, a tak udržují naši pozornost v neustálém napětí. Střednětempé skladby mají potřebný šmrnc, a rychlovky jsou opět strhující záležitostí. Taková „Theater Of Pain“ nebo „Planet Metal“ mají už nyní jisté místo v mojí výroční anketě o nejlepší skladby roku. Jistý odklon od uvedeného schématu představuje více než 12ti minutový song „Fantasmagoria“. Ten v sobě umě prostřídá obě rytmické polohy a i přes svoji epickou stopáž ani jednou nezanudí. V této skladbě je co objevovat i po mnoha posleších a z kompozičního hlediska je největším majstrštykem nové desky.
Na úplném závěru pak číhá cover verze popového hitu osmdesátých let, „Holding Out For Hero“ od Bonnie Tyler. Jakkoli mám tuhle pecku rád, nepovažuji její volbu k předělání za nejlepší, neboť tak už bylo učiněno nesčetněkrát, a to napříč všemi metalovými žánry. Řekové alespoň nezůstali u suchého přepisu skladby do rockových tónů a v závěru jí osvěží (nezbytným) zrychlením, čímž pro mě tento kousek učiní rovněž příjemnou záležitostí. Z celkového pohledu bylo tedy mé očekávání naplněno, a díky desce „Regeneration“ nemám smutný únor. :-)
|
