RISK - The Reborn
Pre mňa je zase uťahané nič doska nasledujúca,...

RISK - The Reborn
Já bohužel nemohu s recenzí souhlasit,pro mně je...

RISK - The Reborn
U nás šířil osvětu místní majitel CD půjčovny....

Jack RUSSELL - Shelter Me
Tyhle reedice vůbec nekupuj, to nemá...

Jack RUSSELL - Shelter Me
Koukám, že dnes je na netu za 15 euro, což není...

RISK - The Reborn
Výborná deska od začátku do konce nemá chybu...

Jack RUSSELL - Shelter Me
Jo jo, nejdražší cd mojí sbírky. Tehdy jsem za ní...

Michael KISKE, Andi DERIS (HELLOWEEN) - Vydali jsme ze sebe to nejlepší
Z poslední desky hráli "Best Time", "Mass...

Michael KISKE, Andi DERIS (HELLOWEEN) - Vydali jsme ze sebe to nejlepší
„Budeme hrát polovinu nového alba a ne jen staré...

DEVIN TOWNSEND - PowerNerd
Miloval som Devina, aj som nejake 2-3 koncerty...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




SYMFONIA - In Paradisium

No jo no, tak nevím, co bych vám k tomu pověděl. Už je to celkem úsměvné, kdyby to zároveň nebylo tak trochu smutné, když Timo Tolkki mění své zázemí jako na běžícím pásu, aby se v jeho hudbě nakonec nezměnil ani jeden jediný tón. Tentokrát k tomu dokonce (zne)užil řadu věhlasných muzikantů, kteří se vyznačovali právě tím, že se od těch nejklišovitějších žánrových postupů vzdalovali a snažili se ve tvorbě svých domovských kapel přicházet s něčím trochu odlišným, než prvoplánově strojeným a sladce líbivým power metalem. Haha, u Tima Tolkkiho se zase vrátili o několik let zpátky a hodnocení této desky je tedy zcela evidentní. Progresivci ať honem pospíchají k jiné kapele, no a konzervativci a ještě lépe příznivci starých dobrých STRATOVARIUS, ti můžou bouchnout hned několik perlivých sektů naráz, neboť v případě vydání desky „In Paradisium“ budou mít rozhodně co slavit!

Ano, přátelé, tato recenze se ponese ve zcela oslavném duchu, neboť její autor se hrdě hlásí ke druhé posluchačské sekci. Pokud se tedy někomu líbilo poslední album „Trinity“ předešlé Timovy akvizice REVOLUTION RENAISSANCE, může se naladit na jeho přímé pokračování, tentokrát ovšem v ještě vybroušenější podobě. Všudypřítomné melodie, hitově i teskně vibrující, se proklenou doslova celým obsahem desky. Jsou to archaické, staré známé postupy, a stejně je to pořád hudební žrádlo toho největšího požitku a naštěstí i té nejvyšší možné kvality.

Těžko říct, do jak vážné míry je možné brát různá prohlášení Tima Tolkkiho, třeba to, že se při komponování tohoto materiálu cítil tak dobře, jako už dvacet let předtím ne. Jisté ovšem je, že z nových skladeb dýchá přehršle pozitivní energie, která je přímo detektivním důkazem skladatelské pohody a radosti. Deska „In Paradisium“ představuje alespoň pro mě splnění všech mokrých snů, které vyvstaly při oznámení tohoto hvězdného projektu. Vlastně má očekávání ještě dalece překonává, trochu jsem se totiž obával možné progresivní cesty, kterou by se Timo, u kterého není nikdy nic jisté, mohl začít ubírat. Ne, nestalo se to a každá z nových skladeb je dynamická, maximálně chytlavá a doslova antinudná.

Ať už jde o spídoviny, které nepostrádají nádherně vypjaté refrény („Fields Of Avalon“, „Santiago“), úžasná sóla („Forevermore“), či známé, ale stále srdcervoucí baladické mezihry (opět „Santiago“). Nebo pokud se jedná o středně tempé skladby, které mají tak hitově šlapavý šmrnc („Come By The Hills“, „Rhapsody In Black“, „I Walk In Neon“), nebo úžasně hymnický refrén („Pilgrim Road“), že se jejich poslech stává pravou a nefalšovanou radostí. Samozřejmě nechybí dojemné „pomaláče“, které Tima rovněž zastihují ve vrcholné skladatelské formě („Don't Let me Go“ a především úchvatná balada „Alayna“), stejně jako epicky rozmáchlý kousek se všemi strhujícími atributy, které důvěrně známe ze straťáckého období („In Paradisium“). Jenomže zatímco na (především) novodobějších deskách STRATOVARIUS se vždy našlo pár skladeb, které lehce kazily celkový dojem, na "In Paradisium" takovou nenajdeme ani jednu.

Ano, dámy a pánové, Timo to zase dokázal! S podporou hvězdné muzikantské sestavy, v čele se zpěvákem André Matosem, vytvořil do poslední notičky vypulírované dílo, které se vryje do posluchačské paměti s lehkostí jehly projíždějící feťákovou žilou. Jak už jsem uvedl výše, tato lehkost je podmíněna vkusem. Považujete-li desky „Episode“ a „Visions“ od STRATOVARIUS za své ultimátní srdcovky, budete se při poslechu alba „In Paradisium“ cítit opravdu jako „V Ráji“. A úplně stejně to platí i opačně. Jo, už jsem psal, že to Timo Tolkki zase dokázal...?

Petr Štěpnička             

Tak v jedné věci se shodneme – progresivci ať honem pospíchají k jiné kapele! Jak už to bývá, čím větší očekávání, tím větší zklamání. Tohle zní, jako kdyby někdo z původních působišť všech přítomných muzikantů oškrábal všechno navíc a nechal jen tu speedovou kostru. Což je pro někoho v pořádku. Pro mě ve výsledku strašná nuda. Nebýt úchvatného hlasu Andrého Matose, snad si to ani víckrát nepustím. Bohužel je to ale ještě navíc trochu zkaleno tím, že André do vyloženě speedových věcí prostě tolik nesedí a konkrétně na téhle desce je tlačen do zbytečných výšek, které mu nesluší. Škoda.
Celkové pozitivní vyznění hudby mi přijde trochu křečovité (čestnou výjimkou budiž příjemná „Come by the Hills“), zajímavé riffy a nápady se topí ve speedovém kolovrátku („Pilgrim Road“), střednětempé skladby jsou prakticky o ničem („I Walk in Neon“) a nakonec mi z toho vycházejí dvě dobré skladby (výše zmíněná „Come by the Hills“ a závěrečná „Don't Let me Go“) a jedna výtečná – totiž titulní. Recitativy uprostřed trhají srdce a o to víc zamrzí, že to je prakticky jediná věc, co na mě z alba působila nějak emocionálně.
A mohla to být taková krása. Bohužel – tady se sází na postupy, které mě nebaví a nikdy bavit nebudou. Budu se svým názorem v menšině, ale poslední album Stratovarius je prostě lepší o několik délek. Za Andrého a tři příjemné skladby ale určitě nějaké body nahoru. Pokud jste vyznavači pravověrného speedu, na tohle hodnocení zapomeňte a řiďte se podle Pagana.

Ray 7/10
Tak vám nevím. Kdybych se držel rad obou svých kolegů, pospíchal bych fofrem pryč a „In Paradisum“ minul velkým obloukem. Přece jen se už považuju spíš za progresivce než za spídomila, i když bývaly časy, kdy tomu bylo naopak. Bývaly to mimo jiné i časy, kdy Stratovarius vykládaly svoje epizodky, představovaly své vize, či si pohrávaly se svým osudem. A do těhle časů se Timo Tolkki vrací. Tohle prostě JE reinkarnace Stratovarius konce minulého století se vším všudy. I když osobně považuji současnou sestavu za legitimní a plně rozvíjející dění, které odstartovalo někde v dobách Elementů, all-star sestava, kterou dal v rámci Symfonie Timo dohromady, je (z historického hlediska) víc Stratovarius než současní stratouši. A to i přes to, že i excelentní André se občas s Tolkkiho zálibou ve výškaření docela potýká (ovšem je otázka, jak by si s tím aktuálně poradil druhý Timo). Takže za odrodilého spídaře a klubajícího se progresivce děkuju Timovi, že takhle krásně šťouchá do historie a vrací se do doby, kdy mu zjevně bylo dobře na světě. A vůbec nevadí, že TOHLE tady už jednou bylo.

Savapip 8,5/10

www.symfonia.fi

YouTube vzorek

Seznam skladeb:
1. Fields of Avalon
2. Come by the Hills
3. Santiago
4. Alayna
5. Forevermore
6. Pilgrim Road
7. In Paradisum
8. Rhapsody in Black
9. I Walk in Neon
10. Don't Let me Go

Sestava:
Andre Matos - zpěv
Timo Tolkki - kytara
Jari Kainulainen - baskytara
Mikko Härkin - klávesy
Uli Kusch - bicí

Rok vydání: 2011
Čas: 55:03
Produkce: Timo Tolkki
Label: Edel Germany / IAM
Země: Finsko/Brazílie/Německo
Žánr: melodický power/speed metal

Diskografie:
2011 - In Paradisium


Vydáno: 30.03.2011
Přečteno: 6930x




počet příspěvků: 38

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Recitativ v...22. 04. 2011 13:08 Pagan
To GNT: aha. :-)...22. 04. 2011 10:26 bubák
Bubák: tady si...22. 04. 2011 6:57 GNT
TO GNT: jak jsi...21. 04. 2011 19:46 Bubák
Matosův hlas mám...21. 04. 2011 12:49 GNT


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.09509 sekund.