Zamysleli jste se někdy nad tím, jak by zněli Savatage po sarajevské zimě, kdyby pokračovali v trendu nastoleným tímto albem? Nene, rozhodně nechci tvrdit, že Serenity svou třetí deskou „Death & Legacy“ na tuto otázku dávají odpověď. Tomu brání především fakt, že Serenity do svého symfonického metalu míchají (a maximální zásluhu na tom má se svým podmanivým sameťákem pěvec Georg Neuhaser) prakticky neomezenou dávku romantiky. Ovšem styčné body, zejména strhující melodie, smysl pro teatrálnost, dokonalou symbiózu olivovsky vychytaných kytarových kousků, vícehlasých vokálů, bohatých aranží i neomezené hudební harmonie čerpaly obě nahrávky z jedné studny.
Serenity (už nasládle romantický obal desky leccos naznačuje) tentokrát vsadili na koncepční téma a nabízí procházku minulostí s historickými osobnostmi. A jak kluci sami upozorňují, hrdiny jejich songů jsou sice skutečně žijící persóny, jejich myšlenky jsou však čistě hypotetické a tak jednotlivé kapitoly (odvážná srdce, tvůrčí mozky i temné duše) jsou přirozeně koncipovány tak, aby kapele umožnily šlechtit svůj noblesně romantický metal.
Serenity spáchali nekonečně emotivní album, které se vyplatí nechat působit v klidu, se zavřenýma očima a znalostí textů (jejich třetí rozměr je pro tohle album velice důležitý). V globále je struktura skladeb poměrně jasná, nikdy ale netušíte, kterou ze svých předností (a že jich mají k dispozici přehršel) Serenity zrovna vytáhnou. Deska je plná melodických hitů. Pod pojmem plná si klidně doplňte číslo dvanáct, čtyři položky z nabízeného šestnáctichodového menu tvoří atmosférická intermezza či intra a je až neuvěřitelné, že dvě skladby z té dvanáctky hitových jsou prezentovány jako bonusovky. I z tohoto výčtu je zřejmé, že vybírat z takové nadílky ty nejvzrušivější okamžiky není zrovna leháro. Nelze však nezmínit klipovku „The Chevalier“ se sladkým klávesovým motivem, působivým chorálem, maximálně dráždivým kytarovým sólem a famózně vygradovanou strukturou, kde bezchybný Georg skvěle nahrává v duetovém dialogu sireniovské Ailyn (je až neskutečné, jak tahle holka v letošním roce vyrostla).
A téma, řešící otázku, zda se Casanova mohl zamilovat, dává sice neohraničený prostor pro romantiku, ale Serenity rozhodně nezapomínají na to, že v jejich stylovém označení je stejně důležitý výraz „metal“. Je úchvatné, jak si Serenity dokáží poradit se skloubením posmutnělé strohé bezvýchodnosti - vojáka, doufajícího v přežití v prohrané bitvě - a dramatických orchestrálních orgií ve „State Of Siege“. Poetikou přetéká baladický dialog Francise Draka a královny Elizabeth (představované Amandou Somerville) v „Changing Fate“ – pompa, citlivost, emoce na entou. Možná je to vůči samotným Serenity macešské, že do výběru toho nejpovedenějšího nakonec spadnou všechny songy, ve kterých kapele vypomáhá křehké stvoření. Nicméně opomenout úžasný inkvizitorský dialog s Charlotte Wessels coby „elegantně nejhrubší“ položku seznamu v „Serenade Of Flames“
prostě nejde. Mám v ódách pokračovat? Nebyl by to žádný problém…
Zmiňoval-li před dvěma lety Georg Neuhaser jako zdroje inspirace Savatage, Queen, Kamelot a Sonatu Arcticu, lze říct jediné. Žák se definitivně stal rovným svým učitelům. Ba co víc, tam kde jedni ukončili svojí cestu neúprosným zásahem osudu, druzí vlastním rozhodnutím či přirozeným vývojem, tam je ideální parketa rakouských Serenity. To, co důkladně naznačili (zejména) na svém předchozím albu, to se „smrtí a odkazem“ definitivně potvrdili – hledáte-li momentální krále symfonického metalu, jste na té nejlepší adrese.
|
