„To, co vypadlo z Richieho Kotzena za šest měsíců, soukal ze sebe C.C. tři roky,“ uvedl svého nového kolegu zpěvák Bret Michaels. A naznačil tím, že nový kolega by měl být pro Poison obrovskou posilou. „Všichni jsme věděli, že je Richie skvělý kytarista, ale když přišel na konkurz s kupou písniček a nápadů, bylo to ono. Možná to bylo i tím, že je z Pensylvánie jako my. Původně jsme ale chtěli jen zaplnit místo, nehledali jsme hvězdu,“ pokračoval Michaels. Euforie byla z Poison v roce 1993 cítit na sto honů. Kapela měla na svém kontě tři megaúspěšná alba, kterých se dohromady prodalo přes patnáct milionů a nyní měla kytaristu, který garantoval, že cesta k dospělosti, kterou kapela vykročila s deskou „Flesh And Blood“, bude dotažena do konce.
Jenže něco se změnilo a to něco bylo všeobecné rockové klima. Od desky „Flesh And Blood“ uplynuly tři roky a za tu dobu na scénu nastoupila nová generace rockových kapel jako Nirvana, Alice In Chains, Pearl Jam nebo tvrdší party jako Pantera. Losangeleský hair metal se najednou ocitl na periférii posluchačského zájmu. Desky kolegů Warrant, Slaughter, Winger nebo White Lion už nebyly ani náhodou tak úspěšné, jako ty před nástupem grunge. Na Poison se možná čekalo jako na jedny ze zachránců hair metalu. Kapela proto odhodila šminky, vsadila na chlapáčtější image a s novým kytaristou a deskou se chystala dobýt svět.
Do děje vás vtáhne minutové intro „Native Tongue“, které působí jako nějaký indiánský obřad (a o které se postarala bubenice Michaela Jacksona Sheila E.) a jenž se brzy přelije do úvodní skladby „The Scream“. Hned od prvních tónů je cítit Kotzenův typický rukopis, který kapelu postrkává dál dopředu. A dynamický refrén dává na srozuměnou, že Poison definitivně dospěli. Navíc nikdy předtím nezněli takhle tvrdě. Další na řadě je balada „Stand“. Skladba, která to nakonec z celé desky dotáhla nejdále. Nejedná se ale o typickou baladu ve stylu „Every Rose Has Its Thorns“, ale o záležitost, kde pravděpodobně nejdůležitější roli hraje gospelový sbor, který s Michaelsem zpívá refrén a graduje do finiše. „Stay Alive“ je naproti tomu tuctová záležitost, která připomíná staré Poison, ovšem hitům jako „Talk Dirty To Me“, „Fallen Angel“ nebo „Ride The Wind“ nesahá ani po kotníky.
A je tu další balada „Until You Suffer Some (Fire And Ice)“. Oproti „Stand“ už klasičtější záležitost s vynikající refrénem a Kotzenovým procítěným sólem. Rozhodně jeden z vrcholů desky. Střídá ji ale „Body Talk“, což je - stejně jako v případě „Stay Alive“ - nevýrazná věcička s nefungujícím refrénem. Na časy se trochu začne blýskat s „Bring It Home“, kde Kotzen rozjíždí bluesové orgie a Michaels se hrne do pouličního výrazu. Věc je trochu podobná frackovité „Number One Bad Boy“ z debutu „Look What The Cat Dragged In“. „7 Days Over You“ je klasická věc Poison opatřena o výborné Kotzenovy kytarové nápady ve sloce. Refrén kapela ještě podpořila dechovou sekcí, který skladbě dává potřebné koření.
„Richie´s Acoustic Thang“ je minutová preludie, kde kytarista sice ukázal, že má hbité prsty, ale to je asi tak všechno. Prostě zbytečnost. Stejně jako „Ain´t That The Truth“, což je zase nevýrazná věc, postrádající údernost starých hitů. A máme tu třetí a poslední baladu - „Theatre Of The Soul“. A i ta se velice povedla. Má asi nejblíž ke slavné „Every Rose Has Its Thorns“, ovšem je v ní větší porce feelingu a muzikantství. Refrén „Long forgotten midnight dancer plays her final role...“ je tak působivý, že vám proběhne mráz po zádech.
„Strike Up The Band“ je svižná věc, přesně taková, jaká vás nakopne na párty, kde už kolem půlnoci všichni usínají. „Ride Child Ride“ se taky velice povedla. Prostě taková typická „jedovatá“ hitovka stejně jako „Blind Faith“, kde zaujme hned úvodní Kotzenův riff. Refrén sice není tak úderný jako v případě „Ride Child Ride“, ale přesto se Michaelsovi a spol. podařilo udělat další dobrou věc. A končí se podobně jako v případě předchůdce „Flesh And Blood“ - bluesovou věcí „Bastard Son Of A Thousand Blues“. A tady vám nejpozději dojde, že ti Poison muzikantsky neskutečně vyzráli a není to jen záležitost Kotzenova, ale i rytmické sekce Bobby Dall - Rikki Rockett. Navíc v této poslední skladbě si zahrál i původní klávesák Lynyrd Skynyrd Bill Powell, což je z věci rovněž cítit.
Abychom to shrnuli. Z dnešního pohledu je „Native Tongue“ výborná deska. A poprvé ji také pochválila kritika. Jenže jak to už v případě podobných alb bývá – kritika chválí, fanoušci haní. Staří fanoušci totiž ve své době „Native Tongue“ skutečně nepřijali nijak vřele. Bylo to rozhodně dobou, v jaké album vznikalo. Ale i tím, že na ní na místo typických bubblegumových odrhovaček najdeme kus poctivého muzikantství. Není zde tolik nosných skladeb jako na „Flesh And Blood“ ani nemá tolik bezprostřední energie jako debut, je to však rozhodně dobrá deska.
Jenže neúspěch Poison položil. Deska to dotáhla jen na zlato, což bylo po multiplatinových prodejích předchůdců rozhodně deprimující. Navíc, jak rychle Kotzen přišel, tak rychle také skončil, když se přišlo na jeho avantýru s přítelkyní bubeníka Rikkiho Rocketta. „Tenkrát jsme neměli dostatečný odstup. Prostě jsme si mysleli, že náš nový kytarista přebral holku bubeníkovi, se kterým hrajeme odjakživa a to nás dost naštvalo,“ vysvětlil situaci Michaels. Poison tedy byly v roce 1994 znovu na startovní čáře. Jenže měly přijít mnohem horší dny...
|
