Power metal rozhodně není žánr, ve kterém by se už nedalo vymyslet nic nového. Pořád jsou okolo kapely, které dokazují opak a Powerwolf je jednou z nich. A nemluvím jen o jejich unikátní hororové vizuální stránce, ale i o jejich velkolepém pojetí hudby, která je plná latinských veršů, kostelních chorálů a zvuků varhan. Jedinečný a podmanivý je také vokál Attily Dorna, bez kterého by byli Powerwolf poloviční (a ne, teď nemluvím o váze).
Takže tahle banda nemrtvých si pro nás připravila už čtvrté album. Od roku 2005 nás poctivě zásobovali nahrávkami v celkem pravidelných intervalech a na prvních třech deskách kvalita exponenciálně rostla. Předchozí počin „Bible of the Beast“ byl oslnivý a mě zajímalo, kam se budou Vlci dále ubírat. Protože být monotematickou kapelou, to má vždycky svoje pro a proti. Na jednu stranu tu máme jasně rozpoznatelný rukopis. Na novém albu je všechno, co si fanoušci kapely žádají a zní to bez debat nářezově. Na druhou stranu je tu vždycky to nebezpečí, že kapela bude vykrádat sama sebe. Vlastně nejen sebe („Night of the Werewolves“ nemůže na začátku nepřipomenout „Fear of the Dark“ a vlastně v celé skladbě jsou jasně slyšet typicky maidenovské bicí – to ale sama kapela při komentování skladeb uvedla jako záměr, takže bych to rozhodně nikdy nezapočítala jako mínus).
Novinka Powerwolf začíná nejvíc zostra, jak může. Po náladotvorném intru totiž přicházejí dvě absolutně nejsilnější skladby, které se zároveň řadí mezi to nejlepší, co kapela bratří Greywolfů kdy vytvořila. „Sanctified with Dynamite“ a „We Drink Your Blood“ (podpořená navíc úchvatným klipem) mají všechno, pro co tuhle kapelu zbožňuju. Silné vokály, mohutné sborové refrény a texty převážně s temnou náboženskou tematikou (plus sem tam nějaký vlkodlak), ze 
kterých je poznat, že ať se všichni tváří jakkoli zle, neberou se vlastně až zas tak moc vážně. Oproti starším deskám tu také máme dvě změny. Attila se vedle svého mohutného zpěvu pouští sem tam také do vyšších poloh, což jsem nečekala a mile mě to překvapilo. A výměna bubeníka je také znát – bicí jsou na celé desce mnohem svižnější a taková „Dead Boys Don´t Cry“ je dokonce pořádná dvojkopáková sypačka.
Když nepočítám intro, je na desce vlastně deset hitovek – všechny výše zmíněné patří k tomu nejlepšímu vůbec, dalšími favority pro mě jsou „Son of a Wolf“ (ačkoli zní nápadně podobně jako „Vampires Don´t Die“) či „Die, Die, Crucified“ s netypicky skandovaným refrénem. Co se týče počtu silných skladeb, tak deska svého předchůdce jednoznačně překovává. Celkovým dojmem z alba ovšem ne. Možná to bude i tím, že kapela ještě před vydáním alba vypustila do světa dvě nejsilnější skladby a očekávání tak bylo o malinko větší. To ale nic nemění na tom, že se „Blood on the Saints“ poslouchá naprosto výborně a naopak hodně špatně se dostává z přehrávače.
Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaké udělím finální hodnocení, protože i přes výše uvedené drobné výtky desku protáčím stále dokola opravdu s nadšením a nové skladby Powerwolf mě naplňují přesně tou pozitivní energií, jakou od nich očekávám. Pomůžeme si tedy jinou monotematickou kapelou. Novinkovou desku pirátů Alestorm (kteří jsou na tom v mnoha ohledech hodně podobně), jsem hodnotila devítkou. V tom případě budu muset Powerwolf půl bodu ubrat, protože jejich novinka je spíš přešlápnutím na místě. I když velmi povedeným. A znovu zdůrazňuji: báječně se to poslouchá a to je nakonec to hlavní.
|
