Van Canto jsou pojem. Kdo by se unavoval užívat stylovou škatulku „power a capella“, když název kapely je dnes snad pro všechny příznivce melodického metalu synonymem pro uvedený styl. Sami si ho vymysleli, sami si stanovili jeho hranice, sami si je posunují a na svém hřišti jsou sami sobě jediným soupeřem. Ideální podmínky pro stagnaci, co říkáte? Jenže na tu zjevně šestice z Porýní-Falcka nemá čas ani náladu. Důkazem budiž jejich čtvrté album „Break the Silence“, které sice na první poslech kvalit explozivního „Hera“ nedosahuje (má na tom podíl podíl jednak částečná „okoukanost“ jejich vynálezu a zároveň neoposlouchanost jejich vlastních songů oproti profláklým hitovkám), ale právě díky vytrvalé chuti bádat a posunovat vlastní mantinely Van Canto sáhli na žebříčku výš, než na předchozím „Tribe Of Force“.
Co je tedy na „Break The Silence“ možné považovat za netradiční či neobvyklé? Za prvé rozšíření „vozového parku“ – pětici stálých hlasivek a jednu bicí soupravu smyslně doplňuje především nástroj slepého strážce Marcuse Siepena, křehká „Spelled In Waters“ díky procítěné kytaře a utlumení dynamických rakkatakka vokálů zní až ne-Van Cantovsky, vůbec však koncept nahrávky nenarušuje a nádherně odlehčuje celkově nadupanou atmosféru. Poprvé se Van Canto projevili v rodném jazyce – drsná němčina jednoduše skočnému a optimistickému popěvku „Neuer Wind“ vyloženě sluší. Bicmen Bastian Emig u manowarské výpůjčky „Master Of The Wind“ zasedl k piánu a společně se slavíčkem Ingou Scharf se dokázali s provedením téhle úchvatné balady vyrovnat originálu. Tolik netradičnosti.
Již obvyklé koření v podobě výpůjček dopadlo tak nějak napůl. U sabatonské „Primo Victoria“ bych si dokonce troufl jít ještě dál než u Manowar. Vůbec se nedivím Joakimu Brodénovi, že se překladu do vancantštiny zúčastnil, přetlak energie a vnitřního napětí je neskutečný a povyšuje tuhle skladbu nad úroveň originálu. Na první kolo jsem měl pocit, že při pasování se s Alicem Cooperem dopadnou Van Canto podobně jako Tarja – tedy nemastně. Postupem času můžu říct, že duch písně zůstal zachován, vancantština mu sluší, ale zázrak se nekoná a originál zůstal nepřekonán. „Bad To The Bone“ z Kasparkova pirátího pera si jako jediná (celkem ze dvou vlastních a jedné výpůjčky) zaslouží přídavek „bonusová“, v téhle kooperaci to nijak zvlášť nejiskří.
O to víc je potěšující, že vlastní skladby kapely nemají jediné slabé místo. Síla desky je v tom, že je maximálně rozmanitá (míchá se poetika s dynamikou, nadýchanost s přímočarostí, razance s křehkostí, …)
z téhle pestrosti vyčnívají zejména epicko-energická, živá a šťavnatá „If I Die In Battle“ a potemnělá „Black Wings Of Hate“, potvrzující jednak to, že Van Canto nehrají na efekt, ale na propracovanost a pocitovost, a zároveň to, že oba sóloví zpěváci (zejména rtuťovitý Dennis Schunke má svých vokálních žolíků plnou ruku a výčet jeho excelentních eskapád by čítal víc jak polovinu playlistu) i „instrumentalisté“ jsou ve skvělé formě.
Styl Van Canta je daný a teď už je to jen o tom, kam si - ve vlastních věcech - Van Canto troufnou zajít (odvaha jim nechybí) a - ve výpůjčkách – na co všechno se jim jejich „Rakkatakka“ podaří úspěšně naroubovat. „Break The Silence“ skvěle spojuje jasné hity s detailní propracovaností, dokonalou proaranžovaností a bohatou emotivností. Proto je „Break the Silence“ oproti „Heru“ na první pohled obyčejnější, na ten druhý však tuhle ztrátu dohání atmosférou i vnitřní energií.
|
