I další den slunečné počasí pořád drží, což velmi oceňuji, neboť bych nerada namísto příjemného posezení na travnatém kopečku, které Ray zmiňovala na úvodu předešlého čláku, absolvovala „Hry bez hranic“ nebo „Takeshiho hrad“ v podobě šplhání se na nezdolnou bahnitou stěnu, sjezd po neméně bahnité skluzavce anebo nedej bože zápasy v blátě…
Každopádně pátek pro nás hudebně začínal znovu švédsky a to sympatickou mladou melodicko-deathmetalovou formací Deals Death z metalového města Göteborgu. Díky tomu, že kapela řádila na hlavní, a tedy větší stagi, jejich vystoupení by pravděpodobně trochu zaniklo, nebýt frontmana Olleho Ekmana s trochu děsivým vzhledem antického hrdiny. Tento dodával show pořádnou šťávu nejen vokálním projevem, ale i divokým headbangingem a výrazným vystupováním. Deals Death mají zatím na svědomí dvě alba, ze kterých mohli do svého krátkého hracího času vybírat a v jejich setlistu nesměly chybět songy „Collapse“, k němuž točil videoklip oblíbený švédský umělec Patric Ullaeus, či „Fortified“. Na závěr jejich vystoupení ale čekalo publikum překvapení. Kapela si na scénu pozvala někoho, koho byste v tomto žánru zrovna nečekali, a to bývalého kytaristu Sabaton, Rikarda Sundéna, aby se k nim připojil. A světe div se, nejen, že tři kytary nedělaly na pódiu bordel, ale ačkoliv vedle kolosálního Olleho vypadal drobný Rikad ještě menší a křehčí, po boku Deals Death mu to opravdu slušelo.

Na vedlejší stagi se už připravovalo vystoupení, které navazovalo na tvrdší styl, kterým se dnes rozjíždělo. A tentokrát v podání německých pohanů Varg. I když „krvavý“ make-up připomíná Turisas, jejich většinou německy zpívané songy nemají s repertoárem těchto Finů pranic společného. Varg sice mezi návštěvníky Rockstadu nepatří k nejpopulárnějším kapelám, ale i pro ty, co se pod stage dostavili, ze sebe čtveřice německých bezbožníků vydala maximum. Což je ovšem tak vše, co se dá o jejich vystoupení říci. Jediné, co k tomu, aby předvedli svůj standardní nářez chybělo, byla absence pyrotechniky a veškerých ohňů a pak samozřejmě pivo (kvůli zákonům o prohybici, díiky nimž se smí na festivale pít alkohol jen a pouze v areálu pivního stanu, který navíc hlídají zodpovědní security – což ovšem na jednu stranu zamrzí, kdy vám chybí sledovat koncert s kelímkem piva v ruce, na druhou stranu alespoň zamezí ožralým pobudům vám vá zážitek znepříjemňovat) v rukou Vikinga v kšandách, zpěváka Frekiho.

U namaskovaných existencí ještě chvíli zůstaneme, protože po dalším výstupu na kopeček a zase z kopečka, nás čeká kapela F.K.Ú. (což nemůžu si pomoct, mi zní jako „Fuck You“, ale naštěstí to s tímhle milým přáním nesouvisí). S čím už ale název souvisí, je Freddy Krueger, do něhož se i muzikanti stylizují svými kostýmy. Tedy alespoň otrhaným pruhovaným svetříkem a kraťásky, což doplňují i stylovými podkolenkami. Namísto zjizvené tváře ale postačí mrtvolný make-up a bez drápů se raději obejdeme, abychom neohrožovali fanoušky, spoluhráče a mohli vůbec ovládnout svůj nástroj. A to splnili s chutí. Podle vizuálního dojmu by člověk možná očekával nějaký tvrdší žánr, možná i grind, ale kapela to rozjela ve stylu melodičtějšího thrash metalu smíchaného s žánry jako heavy, či power metal a pro přiblížení bych je mohla přirovnat třeba k současné tvorbě Vicious Rumors, či Death Angel. Sem tam ale zazněl i nějaký ten tvrdší a více thrashovější song a pokud se o tenhle žánr zajímáte a tahle kapela, vzhledem k tomu, že u nás není nijak mediálně tlačená, vám unikla, doporučuji ozkoušet. Určitě stojí za pozornost.

Ray: Pátek se sice nesl v tvrdším žánru, vystupující Deals Death a F.K.Ú. na mě však udělali vynikající první dojem. Vrcholem druhého dne pro mě ale byly dvě úplně jiné kapely a na tu první došla řada na malém pódiu poté, co na velké stage skončili příznivci Freddyho Kruegera. Circle II Circle vyjeli tentokrát na evropské turné nejen s novou sestavou, ale také s netradičním konceptem, kdy se rozhodli odehrát celé album „The Wake of Magellan“, aby oslavili jeho patnáctileté výročí. Krok to byl dozajista odvážný, obzlášť pro festivalový set. Jenže, nedá se svítit, kde je Zak Stevens, tam je vždy dokonalé vystoupení. A tentokrát si k tomu sehnal pořádně silnou staronovou sestavu. Oba kytaristé totiž už měli s kapelou co dočinění. Christian Wentz hostoval na evropském turné s Manticorou. Na tom stejném turné, kde za kytarou ještě stával současný navrátilec Bill Hudson. Skvělým krokem pro hraní skladeb Savatage bylo angažování klávesáka Henninga Wannera (Jaded Heart), který navíc disponuje výborným hlasem (který se trochu blíží Jonu Olivovi) a tím pádem hravě zastal jeho party a sborové zpěvy. Musím říct, že show měla jedinečnou atmosféru. Kapela nevynechala z alba ani notu, zaznělo intro i mezihry a dokonale fungovaly i tak nekoncertní písně jako „Complaint in the System“. Zakovo vokální i showmanské představení byla čistá radost sledovat, i tak letité a těžké skladby zvládl s přehledem a naprosto dokonale. Obzlášť závěr setu, kde zazněly „The Wake of Magellan“ (vážně, slyšet tuhle skladbu naživo byl nadpozemský zážitek), „Anymore“ nebo „The Hourglass“ bral dech, protože kapele se podařilo dokonale vygradovat atmosféru. Dokonce i za světla, což bylo asi jediné negativum, které atmosféru trochu kazilo. A také krátký hrací čas, kvůli kterému se jako jediná skladba Circle II Circle na závěr vešla „Watching In Silence“. Zpětně mě opravdu mrzí, že jsme odlétali do Švédska tak brzo, že jsem prošvihla oba klubové koncerty u nás. Ale tenhle set mi to víc než bohatě vynahradil. Klobouk dolů před tím, co kapela ten večer předvedla.

Když se rozhodnete vyrazit na koncert Eluveitie, je to snad téměř vždy sázka na jistotu. Dostanete svou dávku folk metalu, dvě milé dámy, growlujícího pošuka Chrigela, Pädeho libozvučnou píšťalku, největší hit kapely „Inis Mona“ a když se poštěstí a mladé Anně slouží hlas, tak i velmi zdařile odzpívanou píseň „Rose For Epona“ z poslední desky „Helvetios“. A tentokrát se poštěstilo. Až na pár nepatrných úletů, zvládla mladá zpěvačka svůj song bravurně. Eluveitie jede jako zvířátko na klíček, jen bohužel u těch alb nebývá to zvířátko tak úplně pořádně natažené. U koncertů už je to o něco lepší a fanoušek vždy dostane to, co od kapely očekává.

Ray: Druhým lákadlem pátečního večera byli Iron Savior, kteří pro mě znamenali, stejně jako Nocturnal Rites, vůbec první koncert kapely, kterou poslouchám už roky. A opět na malém pódiu, kde vlastně hrála většina kapel, které mě nějak víc zajmala. Pánové jsou takoví hodní strýčkové (nemůžu si pomoct, ale basák mi hrozně připomíná herce Čtvrtníčka... a zároveň mě svými úšklebky trochu děsí) a vzhledem k tomu, že zpěvák Piet Sielck zároveň obstarává i kytaru (a zbytek členů toho taky moc nenaběhá), jejich show je poněkud statická. To ale neznamená, že z nich není cítit energie. To dokážou samy o sobě obstarat skladby. Narozdíl od Nocturnal Rites (když už jsem u toho srovnávání) zvolili Iron Savior pěkný průřez svojí tvorbou. Sice se začalo novinkou „Landing“, když zazněly „Starlight“ a „The Savior“, ale na velké hity se nezapomnělo. Při „Condition Red“, „Break the Curse“, „Coming Home“, „Watcher in the Sky“ nebo závěrečná „Atlantis Falling“, došlo mi, že tahle kapela se nedrží v povědomí lidí tak dlouho jen tak pro nic za nic. Dokážou napsat silné skladby a když už se vám velkou náhodou poštěstí je vidět naživo, dokážou je i se ctí prodat. Z novinky nakonec kapela vybrala ještě další dvě věci a sice „Hall of the Heroes“ a „Heavy Metal Never Dies“. Publikum pod malým pódiem kapelu podpořilo a zůstalo až do konce, zatímco na druhém pódiu se chystali Iced Earth. Přijde mi, že od té doby, co mě zklamali svojí show v Geiselwindu, jde to s nimi z kopce. Do konce koncertu jsem nevydržela a jediné, co mě trochu vytrhlo z katatonie, byla pecka „Ten Thousand Strong“. Rozhodně bych neřekla, že se dá za současný stav kapely vinit nový zpěvák Stu. Naopak mi přijde, že on je jediný, který ji aspoň nějakým způsobem drží nad vodou.

Iced Earth… Co říct? Příznivce asi zklamu, ale krom toho, že jako jedna z mála kapel na Rockstadu doplatila na naprosto příšerný přehulený zvuk a z basů mě akorát tak v dunícím fotopitu rozbolela hlava, tak jejich show mě ani dost málo nebavila. Fanoušci by se teď asi rozdělili na dvě poloviny – ty nadšené a ty otrávené. Mně osobně přišlo, že Američany tentokrát jejich set vůbec nebaví, že je něco pěkně dere a že už se těší, až budou moct opustit pódium. Jediný, kdo táhl show dopředu, byl zpěvák Stu Block (alespoň tedy scénicky, o zpěvu nemluvím) a dokonce i Jon Schaffer vypadal na pódiu jaksi utopeně a bez života. Neměli by to slovo „iced“ brát tak doslovně.

Po tomto, pro mě trochu trýznivém zážitku, ale nezbývá, než se vydat na cestu zpět do Borlänge a tak trochu s lítostí opouštím areál za velmi příjemných zvuků linoucích se z menšího pódia, na kterém se objevili Danko Jones. A tak tedy jediné, co k tomu můžu říct je, že z dálky kanadský rock´n´roll, nezněl ale vůbec špatně.