Obyčejný člověk by neřekl, co dokáže kvalitní produkce. Obzvláště, pokud se vaše kapela dostane do spárů osoby nesoucí jméno Sascha Paeth. To se pak není čemu divit, když se z vcelku průměrné (což je vlastně docela diskutabilní, protože i předešlé album „Rebirth“ nabízelo pěknou estrádku hitových skladbiček) heavy, či powermetalové kapely stane kvalitní kapela, která má co nabídnout, ať už se jedná o hitovost refrénů, hutné melodie a možná ne příliš výrazný, zato sympaticky neuječený příjemný vokál. A ačkoliv novinka „Entering The Maze“ neobsahuje klávesy, Sascha se na jejím soundu natolik podepsal, že chvíli získáváte pocit, neposloucháte-li náhodou nějaké bonusovky Kamelot, či Avantasie. Pravděpodobně nakrknu všechny příznivce nejnovějšího Sammetova počinu, když si dovolím říci, že tito naprosto neznámí italští mladíčci dali dohromady něco, co se nejen poslední Avantasii rovná, ale snad ji i dokonce překoná.
Nejen v soundu, ale v celé atmosféře desky je od té předešlé znát jisté potemění. Otázkou je, nakolik toto přiznat produkci, či samotné kapele. Nedá se říct, že by to Overtures vyloženě svědčilo, či naopak vadilo, je to jen znatelný odklon od téměř rozjuchané minulosti. Také to, že Overtures nepovažují texty jen za doplněk hudby napovídá už velice zvláštní přebal alba, který dává vědět, že se se kapela pouští do složitějších myšlenek, kdy se beznaděj mísí se záblesky naděje. Co se samotné hudby týče, většinu času se pohybujeme ve středním tepmu, které kapele opravdu sedne a působí velmi přirozeně.
Za absolutní top alba považuji skladbu „Programmed To Serve“, paradoxně klipovku „Savior“ bych zařadila mezi ty méně povedené (nikoliv však nepovedené). Sama o sobě je píseň velice kvalitní, o nic méně temná a naléhavá, ale mezi jinými skvosty jako třeba „Under The Northern Star“, živější a jasnější „Empty Trails“ či „In The Middle Of Nowhere“ působí jako chudší příbuzný. Jako kdyby jí k dokonalosti něco chybělo,
i přes nádhernou pomalejší zpěvavou pasáž. Při poslechu Overtures se mi do hlavy neodbytně tlačí také srovnání s jednou českou kapelou, a to Sebastien, za což snad může pěvec Michele Guaitoli, či vokální linky jako celek, které mi evokují Georgovu bandu. Též jsem zmínila podobnost s Kamelot, kterou určuje především úvodní skladba „The Maze“, kdy její začátek jako kdyby vypadl z pera slavnějších Američanů, v bridgi se však přehoupne do typické Avantasie, aby si v refrénu našla polohu klasických Overtures.
K závěru není příliš potřeba co dodávat, Overtures se podařilo natočit nadmíru zdařilou desku, plnou chytlavých melodií, důrazných vyhrávek, hutných mrazivých skladeb a navíc s vynikající produkcí. A nehledě na absenci kláves, fanoušky výše zmíněných kapel má tato temně dráždivá placka velkou šanci zaujmout.
|
