V devadesátých letech seděli na pomyslném blackmetalovém trůnu (když si samozřejmě odmyslíme ty nekorunované krále z Mayhem a budeme se bavit o celkové oblíbenosti) britští Cradle Of Filth a jejich norští sokové Dimmu Borgir. Obě kapely se předháněly v tom, kdo vytvoří pompéznější aranže, kdo vymyslí bombastičtější klávesové plochy, kdo udělá mohutnější chorály. Ač navzdory veškerým tendrům v rockové hudbě té doby, fungovalo to. Jenže čas oponou trhnul a v zákrytu lstivě čekala norská dvojice Satyricon, která si v druhé polovině uplynulého desetiletí brousila pěkně ostré zoubky na blackmetalový trůn.
Zatímco Dimmu Borgir a Cradle Of Filth svou popularitu ztráceli a jejich desky kvalitativně upadali, Satyricon od desky „Rebel Extravaganza“ jen rostli. Vše podpořili totálním black rock n´rollovým útokem „Now, Diabolical!“, ovšem podle mého názoru je o tom, kdo v současné době okupuje ten černý, pekelný trůn, rozhodnuto až nyní. Přestože bezejmenná deska této norské dvojice na první poslech může působit oproti ostatním dílům kapely nijak výjimečným dojmem, po opakovaných posleších roste a roste, až je jasné, že tohle dílo bude tím přelomovým.
Nemluvím o tom, že kapela poprvé ve své kariéře nasadila na desku klasickou rockovou skladbu „Phoenix“, která sice má sklíčenou atmosféru Satyricon, ovšem Satyr na ní přenechal pěvecké otěže hostujícímu Silvertu Hoeyemu z norské kapely Madrugada, který na ni prezentoval svůj čistý hlas. A také… z počátku tahle skladba je sice na poměry Satyriocn revoluční, ovšem z pohledu fanouška rockové muziky komplexně moc neuspěje. Zpěv tuctový, kytarové nápady nic moc, atmosféra před x lety slyšená třeba od Sentenced, atd. Jenže s dalším opakovaným poslechem tuhle ďábelsky chytře napsanou věc nemůžete dostat z hlavy. A tak je to s každou položkou na tomhle albu. Od bathoryovského úvodu (nepočítám intro „Voice Of Shadows“) „Tro Og Kraft“ kapela servíruje přesně pečlivě rozdělené nápady, které posluchači dávkuje v každé skladbě.
Satyricon jsou - i přes jakýsi podivně plechový zvuk kytar (což byl samozřejmě úmysl, který dotváří atmosféru, protože na téhle desce je spočítáno všechno do posledního detailu) - mnohem melodičtější než na uplynulých albech a pokud se o takovém termínu v black metalu dá mluvit, tak prostě takoví sluníčkoví… I když Satyr stále štěká, kvílí, dští síru a skřehotá starým způsobem, daří se mu do drážek alba narvat až pozoruhodné melodie. Poslechněte si třeba rock n´rollovou „Nekrohaven“, která je jedním z černých koní desky.
Jistě, místy se kapela na svůj starý styl z dob, kdy ještě nosila warpaint, rozpomene jako v případě „Ageless Northern Spirit“ nebo na časy rock n´rollové jízdy „Now, Diabolical!“ jako v ostré, takřka až venomovské skladbě „Walker Upon The Wind“. Proto se v podstatě dá říci, že Satyricon shrnují svou dosavadní tvorbu a dávají jí jakousi přidanou hodnotu s příslibem do budoucna.
Kvality této desky prověří jen čas. Už teď je jasné, že se v black metalovém žánru jedná o jednu z nejdůležitějších desek, která opět trochu tento žánr přiblíží širším masám, přestože pravověrní uctívači starých Mayhem, Darkthrone nebo Emperor budou blekotat něco o zradě ideálů. O tom, že Satyr je hodně schopný hudebník, který, oproti na začátku recenze zmíněným Dimmu Borgir a Cradle Of Filth, nepotřebuje žádné mohutné sbory a několik klávesistů, ale vystačí si bohatě jen se starou zbrojí, není třeba mluvit. Proto uvidíme, kam jej tahle deska posune dál. Jaký bude další krok…
|
