Otázka stojí jasně: Může kapela jako Škwor vůbec nečím překvapit? Spolek, který se řadí mezi Alkeholy, Harleje, Dogy a snad i Kabáty, musí mít pečlivě danou svou vlastní linii a kdyby z ní uhnul, vzalo by ho jeho vesnické publikum vidlemi. To ví naprosto každý. A samozřejmě to ví i kapela Škwor, která přichází se svou už sedmou studiovou (když nepočítám nulté album „May Day“) deskou, kterou nazvala „Sliby & lži“. Tady by mohla recenze skončit. Vše již prakticky bylo řečeno. Ale co, podíváme se na tuhle desku dále.
Škworu se nedá upřít, že před deseti, patnácti lety přinesl na českou scénu něco nového. I když od svého stylu honem rychle upustil, aby se mohl věnovat, no řekněme si to na rovinu, lidovému bigbítu, nějaký význam tehdy měl. Význam měla i hrstka zdařilých hitů jako „Mý slzy neuvidíš“, „Může se stát“, „Tak to jsme my“, „Křídla“ a samozřejmě profláklý remake Tears For Fears „Sraž nás na kolena“. Jenže nejpozději od desky „Amerika“ to jde se Škworem z kopce. Výrazově se kapela usadila v nálevnách čtvrté cenové a sportovních klubovnách obskurních vesnických spolků, kde se nadává na politiku a na fotbal a v pátek a sobotu se tam chlastá do rána. Můžeme se jen dohadovat, zda tam měl Škwor namířeno už od svých začátků, nebo tam byl dohnán okolnostmi a drtící mašinou podporovaných bigbítových výplodů.
Už předchozí „Drsnej kraj“ ukázal, jak bezzubá a skladatelsky už vcelku impotentní kapela v současné době Škwor je. Stále stejně znějící riffy, klávesové nápady, nápěvy a texty… o ničem. Jasně Petr Hrdlička nikdy nebyl a nebude takový Nohavica, ale slova, která v začátcích Škworu měla údernou sílu a působila přisprostle drze, jsou dnes jen mlácením prázdné slámy.
„Máš ho před sebou v celý svý kráse, ráno
Věci zlý snad pominou
Studený, taky ospalý a zdá se, ráno
Že se touhy rozplynou…“
z úvodní songu „Ráno“ (jejíž začátek evokuje Divokýho Billa a což je jedna z těch lepších skladeb na desce) mluví za vše. Ale ono je to v podstatě jedno. Hrdličkovi jeho věrní rozumějí a o to tady jde.
Na desce je sice pár slušných kousků jako pomalé věci „Vlci v koutě“ a „Síla starejch vín“ nebo úderná „Rychle žít“, ale v drtivé většině se jedná jen o stokrát přežvýkanou kaši bez chuti a bez zápachu. Všechno je takové hodné, bezpečné až nemůžete uvěřit, že tahle kapela kdysi bouřila se skladbou „Kapitalistickej shit“.
No co, holt vývoj nezastavíš, teď záleží na tom, jestli se Škwor vyvíjí tam, kam by měl. Meta, kterou kdysi vytyčila deska „Vyhlašuju boj!“ snad ještě nikdy nebyla tak vzdálená jako teď.
|
